Moji stateční Volyňáci
18. 9. 2018 Proč nikdy nevíme, jak věci dopadnou? Babička mi na znepokojivou otázku odpověděla už dávno. „Já, kdybych věděla, co přijde, už bych pro tu hrůzu nechtěla žít.“
Jak hodně museli být manželé soudržní, když brali kolébku s mojí maminkou, protože se k Novému Račínu hnala fronta. Popadli dřevo s nemluvnětem a upalovali do „běženců“. Děda měl za úkol pozorovat bomby. Byl chvat a ty´s musel jít proti proudu bomb. To ti pak hrozilo míň smrti.
(Redakce nehodnotí zřejmě autentické postoje zmíněných osob.)
Nebo když se oba mladí modlili ve sklepě, kde pro strach vězelo půl vesnice. Puma vybuchla před skrýší a druhá za sklepem. „Ta třetí praští do nás,“ mysleli nahlas dva ruští vojáci a rychle opustili osudný úkryt pod zemí. Zmýlili se. Sklep vydržel a třaskavina roztrhala je.
Proč nikdy nevíme, jak věci dopadnou? Asi se takhle víckrát nezeptám.
„Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!“
Odkazuje nám Karel Jaromír Erben. Mí Volyňáci, děda s babičkou a jejich batole dcerka, překonali tucet dalších nástrah. Co počít, když na dveře buší komunističtí partyzáni a ještě na prahu čerství hosté varují, že postřílí hospodářovu rodinu, najdou-li po domě banderovce nebo Němce? Zakrátko vám hrst Banderovských partyzánů pohrozí tím samým, střetne-li pod střechou stavení Rusy. Do třetice přijdou toho večera s hrozbou Němci. A kam je všechny tak nahonem ubytovat? Tož se natřikrát přepažil chlév, každá z válčících stran dostala poučení, že na záchod se chodí do maštale jen jedněmi ze tří dveří a na jídlo se čeká uvnitř na slámě. Nakonec hospodář vše poručil Pánu Bohu a se sekerou u postele usnul spánkem spravedlivých.
Vyhlazení Českého Malína Němci dávalo všem v Novém Račíně na srozuměnou, že hrozby tří nekompromisních skupin mohou na hlavy domácích dopadnout každou chvíli. Nakonec se partyzáni, jedni po druhých a třetích, způsobně loučili, zrekvírovali pradědovy koně a hodinky a dali něco návdavkem – dvě ubohé herky, černou a bílou. Ty herky praděd ukazoval pro poučení: „Koukejte, to je Stalin a tady Hitler a z jednoho žlabu žerou.“
Jindy se hodný německý branec rozplakal nad holčičí přítulností. Mamince dal čokoládu a babičce vysvětlil, že ho doma sebrali od dětí, ženy a kamarádů a že je válka „blöde pech“.
Dědovi, když táhl z Lucka k Dukle, ukradl kdosi zpod zadku vak s prádlem. Jakmile mi to děda líčil, neopomněl zdůraznit, že to tam byla neřádná svoloč. Ženské si taky doma nepobyly. Rusům i Němcům kopaly zákopy a měly tvrdou normu. Když babička dostala k ruce molodce úderníka, že nestačila odhazovat hlínu, vyznamenal ji večer komandír a požádal o její jméno, že si ho zítra pracovní četa přečte na nástěnce. „Réza Lizprdelová,“ svěřila mu své smyšlené jméno babička Anna. Nakonec, není to pro ostudu viset na nástěnce těch, kdo chtěli pradědu kulaka stěhovat na Sibiř?
Jindy hořela polská dědina. To se Ukrajinci mstili za křivdy tři sta let zpátky. Nad ránem našel český pantáta v jetelové trati hošíka, co vyvázl životem. „Jak se synku jmenuješ?“ „Wlodek.“ „Tak od teď jsi Voloďka, to bude bezpečnější.“ A starší hospodář si vzal sirotka ke svým dětem. Wlodek je dnes starý pán, bydlí v jedné z příhraničních oblastí, kam po roce 45 úřady stěhovaly vracející se volyňské Čechy.
I mí staříci tvrdili, že navzdory válce bylo v Račíně krásně. A že šli do vlasti utéct před bolševikem, a že je tady bolševik dohnal. Babička sedí na Národním výboru a soudruh v saku se pře: „Věřit je nesmysl, paní Fofová. Náboženství je opium lidstva.“ „Tak mi tady, soudruhu, udělejte chrousta, aby hejbal nožičkama, a já uvěřím tomu, co jste řekl.“ Ouřada se šel poradit, ale nebylo mu rady.
Nikdy jsem nebyl za jedno s těmi, kdo dali politice přednost před selským rozumem. Nikdy jsem nebyl za jedno s financováním válek. Tolik mě doma příběhy lidí naučily. A nesjednotím svou mysl s takovou státní reprezentací, která by zbytek mých krajanů Volyňáků odmítla v čase občanské války vyzvednout jednou pro vždy z nešťastné Ukrajiny a dát jim byt, stravu a zaměstnání.
Tihle Volyňáci přežili vypálení Českého Malína. Na snímku neuvidíte jediného muže.