Demokracie na vývoz
6. 9. 2020
„Protesty v Bělorusku připomínají Pražské jaro v roce 1968 a polskou Solidaritu v roce 1980 - v tom, jak transformovaly vědomí lidí i v tom, jak budou zřejmě následovány léty života pod ještě represivnějším režimem,“ napsal jakýsi Dimitrij Savin, citovaný v Britských listech.
Nepodařilo se mi dohledat, kdo ten člověk vlastně je. S jistotou lze předpokládat, že o Pražském jaru ví velké kulové.
Období od ledna do srpna 1968 bylo českým vyvrcholením rozvolnění, které probíhalo po celá šedesátá léta v Evropě a do značné míry i v USA.
V Československu šlo o střet dvou skupin uvnitř KSČ. Jedna z nich, do značné míry složená ze sekerníků padesátých let, rehabilitovaných v polovině šedesátých let, se prohlásila za progresivní, kdežto vládnoucího Novotného a „jeho lidi“ prohlásila za konzervy. To je fígl, který odkoukala současná „demokratická“ opozice. Zbývající strany jsou logicky nedemokratické.
U nás nešlo o barevnou revoluci. Občané totiž, až na Klub K231, vyjadřovali podporu jedné z komunistických frakci. Komunista Vaculík volal po demokracii bez přívlastku. Nejspíš proto, že lid je zahrnut již ve slově demokracie. Liberální demokracie naopak lid vytěsňuje na okraj.
Během jara došlo na zrušení instituce zvané censura (v podstatě neblahého dědictví První republiky). Odpovědnost byla z censora přenesena na šéfredaktora. Tomu ovšem odpadlo krytí censorovým štemplem a tak to bylo z deště pod okap.
Je to jedno, protože každá moc si musí ve svém vlastním zájmu udržet kontrolu nad informacemi. Censura si našla svoje místo i v současné falešné, pardon chci říct, postsametové době. Vlastníci medií si dávají pozor, aby z nich nezaznělo, co nechtějí slyšet.
Invaze pěti států Varšavské smlouvy byla operetní záležitostí. Šlo o geopolitickou hru, přesněji řečeno o obnovení kolíků na studenoválečné hranici. Vojska vstoupila a záhy nebyla příliš vidět. Když nasranost občanstva polevila, navazovaly se obchodní styky, protože rusáci mohli nabídnout levný benzin.
Není žádný rozdíl mezi bývalými komunisty, kteří tehdy (možná) chtěli mít u nás spřátelená vojska a všemi těmi Vondry, kteří si přítomnost jiných spřátelených vojsk vojsk upřímně, ale opravdu upřímně přejí teď.
Vědomí lidí se transformovalo, mám-li použít Savinův termín, do přání žít v klidu. Komunistická strana se po srpnu 68 zbavila nepohodlných členů, stejně jako to dělají všechny strany světa strany. Po roce 1989 byl odejit otec zakladatel ODS a posledně i jeho syn.
„Pod Rakouskem ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet,“ sdělil Cimrman ústy lékárníka Vojtěcha Šofra poručíku biologie Beranovi. Stejné platí o úpění pod Husákem. Jeho normalizace nebyla monolitická, společnost se proměňovala a poskytla občanům, čeho současná moc není schopna: totiž existenční jistotu.
Původních chartistů bylo 200, to je jedna tisícina procenta Československé populace té doby. A přece byli disidenti použiti jako botíčka ve dveřích, které se nakonec otevřely a území mohlo být dobyto. Něco morální a finanční podpory se Západu vrátilo i s úroky.
Od té doby se vše převrátilo. Vznikla skupina extrémně bohatých lidí a za cenu velkého dluhu máme směnitelnou korunu. Ti, kteří na to mají, mohou jezdit do exotických destinací, kupovat připitomělá condominia na Floridě nebo koně za 250 milionů.
Máme vyprsené ženy, které prodávají svoje těla těm, kteří na ně mají. Máme celebrity ověšené šperky a společnicemi, které jim otírají pot v hledišti a pomáhají ze schodů, když se na rautu ožerou. Možná je to prázdnost hlav, která celebrity nutí mít vlastní mluvčí.
To všechno je pokrok, který přinesla liberální demokracie. Jenže k tomu máme 10% populace v chudobě, exekuce, bezdomovce, lichvu, zadluženost a obchod s chudobou. A šmejdy ve Sněmovně, kteří proti tomu nic nedělají.
Transformace vědomí lidí je těžko uchopitelný úkaz. Stalo se něco účastníkům shromáždění na Letné, když z amplionů poslouchali primitivní hesla provolávaná pouťovými šejdíři?
Herec Rudolf Hrušínský st., který poslancoval v roce 1990-92, označil Sněmovnu za žvanírnu. Uplynulo 30 let a situace se bohužel nezměnila.
Zářnou výjimkou poslední doby je projev Jaroslava Foldyny k situaci v Bělorusku. V kostce shrnul, že o té zemi vlastně nic nevíme, z poslanců tam byl málokdo a najednou se o ni přehorlivě staráme.
Chceme tu zem „rozjebat,“ stejně jako Sýrii, Libyi, Irák a Afghanistán? Přidat můžeme i bývalou Jugoslávii. Srbpvé od Bělehradu, kozomrdi od Kábulu a negři z Afriky nás jako lidé nezajímaji. Ve hře o světovou nadvládu jsou pod naši rozlišovací schopnost.
Země v nichž se možná trochu úpělo (ale dalo se to vydržet), jsou rozvrácené. Šrapnely zalévaná liberální demokracie se nikde neujala.
Do voleb v té které zemi nám nic není, ledaže jsme postiženi mesiášským komplexem šířit náš systém po naší planetě třeba násilím.
Výsledky voleb jsou vždy zatíženy chybou, která může být náhodná i úmyslná. Druhé kolo rakouských prezidentských voleb bylo v roce 2016 zrušeno vcelku kuriózním výrokem soudu, který manipulaci s hlasy nezjistil, ale mohlo k ní dojít. Nevzpomínám si, že by naše media odsuzovala podvodnost rakouských mocichtivých.
Skandální byly americké prezidentské volby v roce 2000. George Bush jr. tehdy porazil Al Gora díky vítězství na Floridě. Demokratická strana žádala o přepočítání hlasů a vskutku k němu došlo. Tedy jen částečně. Rozdíl hlasů ve prospěch Bushe se tenčil a tak soud rozhodl, že přepočítávání skončí. Co na tom, že převládalo přesvědčení, že presidentem měl být Al Gore.
Vítězem o 537 (!) hlasů byl vyhlášen Bush, jehož bratr Jeb byl tou dobou guvernérem Floridy a Republikáni ji měli pod kontrolou. Představa, že by Havel žádal o uvalení sankcí na ty, kteří, podle tamních svobodných medií, volby zfalšovali, je vskutku humorná.
Sám Trump nedávno varoval před falšováním nadcházejících voleb prostřednictvím korespondenčního hlasování. V takové svrchovaně poctivé a demokratické zemi ?!
Pokud jde o Bělorusko, Leo Luzar poukázal na to, že je nemožné zmanipulovat výsledek voleb na 80:20.
Situaci v Bělorusku fundovaně komentoval Oskar Krejčí. Jeho analýza se samozřejmě nesmí dostat do našich veřejnoprávních medií. Propagandu si rozvracet nedáme.
Barevné revoluce mají vždy stejný scénář. Poražený ve volbách obviní vítěze z jejich falšování, obrátí se na „demokratické síly“ v zahraničí a případně dočasně emigruje. Lid se vzedme a stávající režim je obviněn z potlačování demonstrací. Trochu krve a nějaká ta oběť na životech nám demokratům přijde vhod jako záminka k akci.
Vysvětlení, že protestující občan neuposlechl výzvu policie platí jako důvod k zabití jen když jde o USA. Zejména, když se do medií dostane informace, že šlo o násilníka, narkomana a vůbec kriminálníka. Hodní západní strýčkové rychle zapomenou, že mají doma gumové i ostré kulky, teleskopické obušky, těžkooděné policisty, vodní děla a slzný plyn. Místo sebezpytu mluví o sankcích.
Je-li situace vhodná, vyprovokují se ozbrojené střety, a hodný svět ve svém vlastním zájmu pomůže. Tak se stalo v roce 2011 v Sýrii. Ke zničené syrské ekonomice a osmi milionům uprchlíků se Západ nehlásí. Válka tam je dodnes. Ono se ji totiž nevyplatí ukončit.
Útlocitně nabídneme ošetření běloruských obětí v našich nemocnicích. Ó jak šlechetné by to bylo, kdybychom stejné nabídli zraněným Francouzům a Kataláncům.