Lživot

Lenka Procházková při projevu v Řeporyjské sokolovně

Lenka Procházková
projev na setkání rebelů v Řeporyjské sokolovně 20. 1. 2020)
20.1.2020
Dnes v podvečer se v přeplněné restauraci řeporyjské sokolovny konal "raut" s přípitkem k výročí narození rebelantských generálů americké občanské války Jacksona a Leeho. Se svými přípitky-projevy vystoupili mimo jiných Igor Němec - bývalý ministr, Daniela Kovářová - bývalá ministryně, Ladislav Jakl - bývalý poslanec a bývalý ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, lingvista Jiří Hejlek, poslanec Jaroslav Foldyna a další rebelatni. Podvečerní řeporyjskou rebélii organizoval a moderovat sociolog Petr Hampl. Zveřejňujeme projev spisovatelky Lenky Procházkové, která za něj sklidila velké ovace.


Lživot. Tento novotvar znamená žití ve lži. Uvíznutí ve lživotě je pak logicky lživoření.

Zkoumatelem a kritikem lživota byl už Sokrates. Když byl za snahu o mravní a intelektuální povznesení obce demokraticky odsouzen k smrti, přijal to s klidem filozofa. Jelikož kromě rozumu disponoval i svědomím, kterému říkal „vnitřní hlas“, a protože předpokládal tutéž schopnost i u dalších jedinců, byl si jistý, že ohlas jeho silného příběhu nemůže ze světa zmizet. Nemýlil se. Sokratovi následníci jsou napříč časem spřízněni volbou hledat pravdu a tím sloužit celku, jinak řečeno svým bližním. Jenomže nutit bližní k přemýšlení bylo a zůstalo riskantní činností. Přesto světlo ze spálených knih nasvěcovalo stezky pro další a další průzkumníky. A tak se koloběh rebelanství proti lživoření drží už téměř dva a půl tisíce let od Sokratovy pokorné smrti.

I tento sál je dnes večer plný rebelů. Lidí, kteří se sešli, aby kladli rozčilující otázky a hledali na ně odpovědi. Lidí, kteří se stejně jako někdejší občan athénský cítí být řádnými občany svého státu, a proto odmítají lživoření, zvlášť když se schovává za hesla o ochraně hodnot. Jeden hostinský sál naplněný rebely může na neznalého pozorovatele nebo i na profesionálního sledovatele působit jako zanedbatelné množství. Pokud to srovnává s Letnou. Tam se ovšem kvantita nezměnila v kvalitu. Zatímco opačný směr, tedy postupná přeměna kvality v kvantitu je v českých dějinách zaznamenán jako opakující se jev. Zřejmě proto chtějí čučkaři škrtnout kapitoly o národním obrození, které se taky zrodilo při pokecu rebelů v hospodě. Z tohoto hlediska můžeme vnímat i naše dnešní setkání. Chci poděkovat organizátorovi, že pro náš slet vybral právě Řeporyjskou sokolovnu. Smysl pro humor je totiž jedním z předpokladů přežití národa, jehož pozice na mapě světa je tak dramatická. Humor je specifická metoda, jejíž pomocí si náš nevelký národ udržuje i schopnost snít, například o přesahu lidského života. Tedy o koloběhu generací a smyslu předávání nějakého společného kódu. Pro ty, co úkolují čučkaře, je ale přávání národního kódu zavrženíhodnou tradicí, kterou je nutné zrušit.

A místo ní zavést plošné čipování. Jako kdysi obojky otroků. Kamarád Marek Obrtel mi nedávno, při putování po Krymu, připomněl krásnou antickou průpovídku: Obojek otroka je lehčí než zbroj bojovníka.

Domobrana, o které dnes večer asi taky bude řeč, má ovšem různé formy. Sokrates býval v mládí zdatným vojákem, sám si zaplatil svou zbroj, aby mohl bránit athénskou polis proti nepřátelům, tak jak zákony obce kázaly mu. Později mužně bojoval slovem ve jménu vyššího zákona. To už ale byl boj jedince proti degenerujícímu systému. Když jsem ten starý příběh nedávno vyprávěla své malé vnučce, byla pokrytectvím někdejších athéňanů otřesena. A pak mi ve své zanícené fantazii předestřela, jak jinak by to dopadlo, kdyby Sokratovi věrní žáci měli už tenkrát přístup k internetu. Než by kat stihl koupit na tržišti bolehlav a pak ho nastrouhat do číše, svolali by celé zástupy facebookových přátel, oblehli by vězení, osvobodili svého mistra a pak by v Athénách zavedli lepší zákony. Byl už večer, a tak jsem jedenáctiletou vnučku nechala usínat při jejím opraveném scénáři. Zasévat do nedospělého mozku skepsi, například vyprávěním o osudu současného rebela Assange mi připadalo zvrhlé.

Ostatně skepse ani pro dospělé není žádným východiskem. Naopak působí jako blokáda. Právě skepse totiž obhajuje naši neochotu pokoušet se o jakoukoliv změnu, neboť nám dopředu říká, že je to marné. Skeptický přístup k životu je vlastně pohrdání životem, je to zbabělost převlečená do hávu odtažitosti. A právě zástupy takto zlhostejněných a lživořících lze pak snadno ovládat vnějšími příkazy a zákazy, protože vnitřní hlas v sobě zbaběle umlčely jako nebezpečný. Čeština má pro zbabělce laskavé synonymum strašpytel. Pokud strašpytel sedí doma a konzumuje televizní programy o lživoření, zdánlivě jenom mrhá časem. Ale pak přijde okamžik, kdy je k něčemu vyzván. A strašpytel vstane a jde, protože se bojí nejít. Démon souhlasu se strachem davů počítá, zatímco odvahy jedinců se leká. A tak se rebely proti lživoření snaží korumpovat nabídkami. Když to nevyjde, označí je obecné nepřátele a využije všech možností, jak je zostudit nebo zdecimovat. Občas se ani toto nezdaří a zjevná pravda začne fascinovat a probouzet svědomí a schopnost kritického myšlení i u těch, co donedávna v houfu řvali Ukřižuj!

Omlouvám se za tento asi příliš literární projev. Mohla jsem ušetřit čas a shrnout jeho smysl do stručného ujištění, že nic není ztraceno, dokud to nevzdáme my sami.