Zapomenuté výročí: Před 50 lety zemřela naděje a udeřila normalizace
Potlačení demonstrací a manifestací na první výročí okupace mělo velký symbolický význam. Zatímco události z předchozího roku se nesly ve znamení oni vs. my – vojska Varšavské smlouvy vs. Češi a Slováci, o rok později to bylo my vs. my. Sovětské velení chtělo, aby to byly československé bezpečnostní složky – Veřejná bezpečnost, lidové milice a armáda, kdo proti demonstrantům zasáhne.
A zásah to byl velmi tvrdý. V Praze se na Václavském náměstí demonstrovalo několik dní a protesty měly oběti – dva mladí muži zahynuli 20. srpna u Prašné brány, když milicionáři začali střílet z náklaďáku, šlo o 18letého Františka Kohouta a o rok staršího Vladimíru Krubu. Vše vyvrcholilo 21. srpna 1969.
Příslušníci bezpečnosti a lidových milic čelili tak velkému davu, že museli ustupovat a do Prahy přijely uklidnit situaci tanky. Nemocnice ošetřily 15 postřelených, mezi nimi i čtrnáctiletého Bohumila Siřínka, který v nemocnici následně zemřel.
Protestovalo se i v dalších městech – v Liberci, v Karlových Varech, v Mladé Boleslavi, v Opavě, v Bratislavě a hlavně v Brně, kde zemřeli další dva mladí lidé – osmnáctiletá Danuše Muzikářová a o deset let starší Stanislav Valehrach.
Lidé byli v šoku, který umocňovalo právě to, že to byli jejich krajané, kdo proti nim zasáhl, a ne příslušníci okupačních vojsk. Portál Totalita.cz 21. srpen 1969 označil za Den hanby. Zároveň na 20 let představoval poslední vážnější vzdor proti komunistickému režimu.
Přitom vzdor v Čechoslovácích planul několik předchozích měsíců. V lednu 1969 se upálil student Filozofické fakulty Jan Palach, a následovali jej další, z nichž 7 zaplatilo za radikální protest životem. V březnu Čechoslováci bouřlivě slavili dvě vítězství na sovětskou sbornou na hokejovém mistrovství světa ve Stockholmu, což odnesla kancelář sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí. Den hanby ale vše zlomil.
Utahování šroubů
Den po krvavě potlačených demonstracích vešlo v platnost opatření předsednictva Federálního shromáždění označované jako "Pendrekový zákon", které zpřísňovalo tresty za narušování veřejného pořádku a poskytlo právní rámec pro perzekuci odpůrců režimu.
Brzy na to byl definitivně "uklizen" jeden ze symbolů Pražského jara, Alexander Dubček. Už na jaře 1969 jej ve funkci 1. tajemníka ÚV KSČ nahradil Gustáv Husák. Dubček byl přesunut do pozice předsedy Federálního shromáždění, tam ale vydržel jen do října. Jeho kariéra pokračovala v Ankaře, kde byl československým velvyslancem, než byl, stejně jako další politici spojení s Pražským jarem, vyloučen z KSČ.
Jak rychle se společenské prostředí proměnilo, ukazuje i československý film. Ještě v letech 1968-9 vzniklo několik děl, které se pouštěly do reflexe poválečného vývoje. Tyto snímky se i dostaly do kin, například Jasného Všichni dobří rodáci zachycující poválečnou kolektivizaci, Herzův Spalovač mrtvol, kde režim viděl paralelu mezi nacistickou okupací a soudobým vývojem, či Jirešův Žert natočený podle románu Milana Kundery. Záhy ale putovaly do trezoru a diváci je ve většině případů znovu viděli až po roce 1989. Stejně jako další filmy, z nichž některé diváci poprvé viděli až po změně společenských poměrů.