Fejeton Ivo Fencla: Líné útěky
Představte si, že je léto. Máte dovolenou. Jinak chodíte do práce, kde vás to moc nebaví, ale náhle nemusíte. Teď je konečně volno a máte možnost žít.
Život samo sebou není jednoznačně definován a jistěže jindy žijete i prací, nicméně život přece není jen chozením do zaměstnání, takže ha, nastává příležitost se takříkajíc vyřádit. Ale jak je definováno řádění pro mne?
Když se nad tím zamyslíte, vybaví se vám dávné dni, kdy jste ještě byli svobodní a teprve běhali za manželkou. Ta vás zezačátku buď nechtěla, nebo dělala fóry: utíkala před vámi. Doháněli jste ji, co to jen bylo možné, a dokonce skrze různé literární výtvory.
I méně literární, ale psané; a jak si vzpomínáte, nakonec se jí to zamlouvalo. Nebo to alespoň řekla. Ještě ty dopisy pravděpodobně máte schované. Hm, ale kde? „Zuzano!“
Tu si uvědomíte, že vám s tím manželka nepomůže a neporadí, protože se odjela kamsi zotavovat. I děti nedávno odrostly, takže jste doma chvíli sami. Takže se rovnou seberete a jedete k rodičům (nebo k milence), když tu to do vás vjede. A co? Stará chuť psát.
Jako když jste byli zamilovaní. Rádi byste ty dny vrátili, tudíž se vrátíte domů, zatáhnete roletu před sluncem, usednete k laptopu, začnete tvořit, ale brzy skončíte. Hledíte na výsledek. Říkáte si, že jste tohle málo mohli vykonat cestou. Nebylo nutné se vracet mezi čtyři stěny a zrovna tak nechápete, jak to dělají spisovatelé, že u psaní vždy vydrží tak dlouho, až je hotová celá kniha.
I představujete si, jak na to asi jdou. Vstanou brzy ráno, píší, skončí dejme tomu ve dvě, tak to aspoň praktikoval Charles Dickens, a věnují se rodině.
Nebo píší jen pár hodin odpoledne, tak to zas dělá jistý jihoamerický autor bestsellerů.
Nebo píší v noci - a ve dne spí. Anebo nepíší. A co spisovatel dělá, když nepíše a třeba ani nemá rodinu? Pochopitelně čte.
Samozřejmě odpočívá, druhý den znovu vstane a pokračuje v psaní přesně tam, kde přestal, přičemž Charles Dickens prý práci klidně přerušoval i vprostřed slova. Ale dál psal zaručeně. Zručně. Den co den. Až to „dal“. Dokázali byste to také?
Nyní už pochybujete a jste si naopak jisti, že byste to nedali. Řezali byste raději už třetí den tužky, zalévali květiny, chodili sem tam, zvali si domů milenku a zkrátka a dobře byste prováděli cokoli, jen abyste nemuseli pokračovat v románu. Existuje totiž cosi jako démon zvrácenosti, který nutí lidi místo života psát, a je i druhý démon zvrácenosti, který je nutí nepokračovat s psaním ve chvíli, kdy by měli.
Nepíšete, protože ani okolo vás nikdo jiný nepíše, a místo toho si náhle čtete. Po útěku číslo jedna od života k psaní došlo zkrátka k útěku číslo dvě od náročného psaní k lehčí četbě.
Počkat. Lehčí? Číst je svým způsobem namáhavější výkon než psát, a i kdyby ne, určitou energii to pořád chce. Co tedy s tím? Samozřejmě! Vždy se ještě dá utéci ke sledování filmů, nu, a další stupínek do propasti představuje útěk od filmů ke sledování televize. Následuje...
Již jen spánek, poté smrt. Hu! Vyskočíte, otřepete se. Přece ještě nechci zajít. K laptopu!
Mám přece rozepsaný román. Do toho. I když...
Nakonec bylo průchodnější opět napsat jen (tuto) krátkou úvahu. Jako každý den.