Proč válka? Vůdce to tak chce!
2. 6. 2018
A řeknu vám proč. Hříčka přírody na malém kanadském městě, kde jsem žil, způsobila blackout. Nepadaly bomby, jen mrznoucí déšť. Na vedení se nabalila námraza a přetrhalo se. Dva dny nefungovalo vůbec nic. Byla to krátkodobá výstraha, že bez elektrické energie neumíme přežít. Válku mi připomíná zkouška sirén. V Praze kvílí každou první středu v měsíci, přesně v poledne. Ale co dál? Kam půjdeme, když to bude doopravdy? Válka vykukovala i z demagogie sněmovního jednání 1.6. 2018. Dvě blonďaté poslankyně, které o válce vědí s odpuštěním velké kulové, se napadaly. Tedy naoko, protože si obě pochvalují, že mise do Afghanistánu je pro české vojáky požehnanou možností, jak si zatrénovat.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti říkával jakýsi Suvorov.
Pak se k nim přidal poslanec připomínající Mussoliniho (vlasů víc, demagogie stejně). Vojáci za nás jednou budou bojovat a tak potřebují mise a naši úctu.
Znal jsem několik kanadských vojáků, kteří v Afghanistánu byli.
Jeden se jmenoval Mark Wilson. Byl to 40. Kanaďan, který tam zahynul. (https://www.davemounsey.com/tpr-mark-wilson.html) Býval to spolubydlící mého kolegy. Hledal v armádě východisko z nudného života.
Když se vracely první kanadské rakve, na věžičce kanadského Parlamentu v Ottawě vždy zavlála černá vlajka. Premiér jezdíval zaslzet (s pózou mistrnou, jak zpívá Kryl) na vojenskou základnu v Trentonu. Byly kamery, byly čestné salvy.
Ostatkům Marka Wilsona se přijeli poklonit dva nižší papalášové.
"Návraty domů" pak začaly postupně nabírat na tichosti a nenápadnosti. Prý s ohledem na pozůstalé.
S dalším Kanaďanem, který sloužil v Afghanistánu, jsem byl necelý rok v redakční radě týdeníku The North Renfrew Times. Zažil jako zdravotník tolik, že o tom nedokázal mluvit.
Syn mého šéfa se dal k armádě, aby mohl vystudovat zadarmo. Misi do Afghanistánu přežil v Kabulu v kanceláři.
Žádný z nich nejel bojovat za vlast nebo jakési civilizační hodnoty. Vždy šlo o kariéru, dobrodružství, rozkaz a k tomu slušné peníze.
Mezi kanadskými vojáky bývaly v oblibě mise do zemí, kde se dalo vydělat, ale nehrozilo větší nebezpečí.
Z bojových misí se vojáci vracejí se šrámy na těle i na duši. Mnozí nejsou schopni návratu do normálního života, někteří spáchají sebevraždu.
Politici mají ve svém repertoáru velmi pěkná slova o tom, jak oceňují armádu a vojáky. Zprvu to myslí vážně, ale jejich nadšení vyprchává s přibývajícími ztrátami a rostoucími náklady na mise.
Naši poslanci (doufejme) nechtějí válku, jen odstrašovat. Hlavně se nezprotivit mocným, kteří války začínají.
Bojím se, když šedivý generál, ne ten jménem, varuje, že Rusové zbrojí a tak musíme reagovat. Přihřívá si polívčičku polopravdou. Vojenský rozpočet států NATO, USA a Kanady je totiž zhruba 10x vyšší než současný ruský. Pořád je to málo.
Ve Sněmovně si nikdo netroufne špitnout, že válka v Afghanistánu již trvá bezmála 40 let. Tedy počítáno od okamžiku, kdy se do ní v roce podařilo zatáhnout SSSR, aby Rusové měli svůj Vietnam.
Sněmovna se neptá proč se máme podílet na tom nekonečném šílenství.
Odpověď na nevyslovenou otázku lze najít v jedné z klíčových scén filmu Ostře sledované vlaky: Miloš Hrma, který nechápe situaci na německo-ruské frontě, stále opakuje stejnou otázku "ale proč" (to děláme)? Zpočátku dostává vlídnou odpověď. Atmosféra ale postupně zhoustne k nebezpečnosti a vysvětlování je utnuto definitivní odpovědí: "Protože vůdce to tak chce!".
Čeští poslanci vědí, že to současný vůdce tak chce a obávají se byť jen pomyslet na to, že nemusí mít pravdu. Raději se neptají a místo toho slibují poslušnost. Co by si o nás pán pomyslel, kdybychom řekli, že s ním v tom či onom nejedeme.
Že jsme malí? Ne zcela. Malost státu není dána počtem obyvatel a rozlohou, ale servilitou k těm velkým. Vytím s vlky, chcete-li.