Pražské jaro není jen 21. srpen
18.5.2018 NovéSlovoSk
Uverejňujeme časť vystúpenia Oskara Krejčího na sympóziu o Pražskej jari a auguste 1968, ktoré v sobotu 12. mája usporiadal český Národný pamiatkový ústav v spolupráci s Jazzovou sekciou.
Tak trochu symbolicky 9. května zveřejnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) tiskovou zprávu nazvanou Občané o osobnostech, obdobích a událostech česko-slovenské historie od vzniku ČSR po současnost. Zpráva uvádí 19 otázek, kterých se průzkum týkal: od sametové revoluce, období 1. republiky, vzniku Charty 77, ale i února 1948, 60. let až po současnost. Události roku 1968 se ve výsledcích objevily dvakrát. Řazeno podle kladného vztahu veřejnosti se Pražské jaro umístilo na sedmém místě, přičemž pozitivně se o této historické události vyjádřilo 47 % dotázaných (před ním se umístil vstup do NATO, které chválí 52 % respondentů). Nejhorší hodnocení získalo „obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy“ – to odsoudilo 76 % dotázaných obyvatel Česka. To je negativnější hodnocení, než výzkum zachytil u poměru dotázaných k protektorátu Čechy a Morava (74 %) či k mnichovské dohodě (69 % dotázaných).
A jaký je vztah české veřejnosti k událostem května 1945? Na tuto otázku nezbylo ve výzkumu – či tiskové zprávě? – místo… Před deseti lety se dalo říci, že pokud jde o vyprofilování politické kultury v Česku po listopadu 1989, sváří se mezi sebou o přízeň dvě historická data: 9. květen 1945 a 21. srpen 1968. Jsou-li údaje ze vzpomínaného výzkumu CVVM věrohodné, pak na celé čáře zvítězil 21. srpen – 9. květen byl vymazán.
Muži a ženy Pražského jara
Podle citovaného výzkumu CVVM víc než polovina dotázaných deklaruje, že přesně ví, co a proč se během Pražského jara a při obsazení naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy dělo, nebo se domnívá, že ví docela dobře, o co se jednalo. Vzhledem k tomu, že se veřejné mínění formuje pod zásadním vlivem sdělovacích prostředků a ty v dané souvislosti pracují více s emocemi než s fakty, je sebejistota mnohých, kteří ví, o co šlo, právě tak přirozená jako naivní.
Porozumět tomu, o co čeští a slovenští aktéři Pražského jara usilovali, lze napomoci dvojím způsobem. Předně, informace o smyslu tehdejšího dění nabízejí samotní „muži a ženy Pražského jara“. A nemusí se jednat pouze o takzvanou orální historiografii, o vyprávění. To je dokonce riskantní, protože téměř každý člověk má při vzpomínání tendenci svoji minulost přikrášlovat. Je ale též možné podívat se na aktivity těchto lidí během normalizace, a hlavně po listopadu 1989. Kdo s nimi byl, jistě s překvapením sledoval Ivana Svitáka, který po návratu z USA sklízel na mítincích bouřlivý potlesk za svá desatera plná levicového romantismu. Viděl netrpělivou činorodost Zděnka Mlynáře, jeho odhodlání znovu se zapojit. Setkával se i s opatrným aktivismem Čestmíra Císaře, který je zřejmý i v jeho pamětech. Zaznamenal jistě také ostražitou skepsi Jiřího Pelikána, který nedůvěřivě přihlížel zpovzdálí. Ti své krédo nezapřeli. Byli ovšem i jiní a bylo jich nemálo…
Porozumět roku 1968 mohou pomoci teoretické práce „mužů a žen Pražského jara“: to nebylo pouze odmítnutí tehdejšího sovětského modelu, to bylo i hledání modelu nového. Bylo by zajímavé vědět, kdo z těch, kteří sebevědomě tvrdí, že ví, o co tehdy šlo, měl v ruce knihu Oty Šika Ekonomika, zájmy, politika. Nebo Mlynářův spis Stát a člověk, nemluvě o jím psané a editované části Akčního programu. Ale třeba také úvahu Ireny Dubské Filosofie pro každý den. Či celosvětově proslulou práci týmu Radovana Richty Civilizace na rozcestí; Rychta je též, podle svědectví Zdeňka Mlynáře, autorem sloganu „socialismus s lidskou tváří“. Kdo studoval tehdejší výzvy Milana Machovce k dialogu marxistů s křesťany? Nebo memorandum 30 vědeckých pracovníků ozbrojených sil Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství, které nedávno připomněl server Slovo.sk. Jeden z autorů memoranda, Vojtěch Mencl, byl spoluzakladatelem a prvním mluvčím disidentské Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu; po listopadu 1989 se stal předsedou Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967–1970. Kdo zná výsledky práce této komise? Jenže diskusi dnes nikdo nepotřebuje. Zúžení problematiky Pražského jara na 21. srpen je jedním z největších úspěchů vulgárního antikomunismu v Česku – možná dokonce úspěchem největším.
Bez demokratického socialismu
Jedním z důvodů toho, že se v představách veliké části české veřejnosti obraz Pražského jara smrskl na 21. srpen, je to, že chybí představa o obsahu tehdejšího snažení. Dnes je snazší dopátrat se toho, že se k ideám demokratického socialismu hlásil Nelson Mandela a Martin Luther King než toho, že také Pražské jaro k nějaké vizi demokratického socialismu směřovalo. V Česku chybí politici, kteří by měli odvahu Bernie Sanderse či Jeremy Corbyna a nebáli se slova „socialismus“. Prapodivný agresivní a netolerantní odvar liberalismu, který po listopadu 1989 ovládl v Česku hlavní média, vyrobil z většiny levicových intelektuálů i politiků zbabělce.
Jenže porozumět programovým cílům, vnitrostátním politickým konfliktům i geopolitickým souvislostem roku 1968 není možné bez hlubšího studia. Otázek přitom zůstává mnoho. Od pojetí demokracie přes obraz socialismu až po možnost jejich symbiózy. V dobách boje za všeobecné volební právo, za přímou demokracii a samosprávu bylo propojení socialismu a demokracie samozřejmostí. Tehdy bylo studium utopického socialismus a komunismu přirozené. V osmdesátých letech 19. století se zrodil i nový, nemarxistický socialismus – reformistický fabiánský socialismus. Směrem k představě etického socialismu pak zamířil Eduard Bernstein a po 2. světové válce i sociální demokraté v řadě zemí západní Evropy. To už byla cílená snaha vyhnout se ztotožnění socialismu se sovětským modelem, kterou po porážce Pražského jara posílil vznik eurokomunismu. Dnes nastupuje obdobně zlomové období jako koncem 60. let – objevily se zcela nové problémy a do aktivní politiky přichází nová generace. Nastal čas hodnotit zkušenosti a provádět zcela nové analýzy.
Jaké jsou výsledky
V Česku ale zmlkly diskuse o velkých paradigmatech. Samozřejmost dneška udusila vášnivé spory o to, jaký je vztah marxistického, etického, fabiánského či křesťanského socialismu, nemluvě o vztahu socialismu ke konfucianismu a podobným, pro Evropany stále tajuplným vymezením civilizovanosti. Jaký je vztah kolektivismu a individualismu? Jaká je role násilí v dějinách? Nebo jinak: jaké jsou výsledky těch nejúspěšnější politiků, kteří se k ideám demokratického socialismu hlásili? Proč se předseda labouristické strany Harold Laski nedostal ani do vlády, když jeho strana po válce ve volbách zvítězila? Změnila se Itálie, když se prezidentem stal Giuseppe Saragat, zakladatel tamní strany demokratického socialismu?
Pražské jaro představovalo jeden z vrcholů sžíravého plamene intelektuálního hledání, které v Česku a na Slovensku vzplál spolu s národním obrozením – a dnes uhasíná. Ovšem porážka husitů u Lipan nezabránila tomu, aby o osmdesát tři let později Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí. Ale ani ve světě není dnes situace příliš přehledná. I když odborná literatura hledá vizi demokratického socialismu především na katedrách západní Evropy a v USA, skutečnou laboratoří demokratického socialismu je již řadu desetiletí Latinská Amerika. Tam se pokoušejí ukázat spojení demokracie a socialismu v praxi. A tam se také neustále vrací palčivá otázka otázek, jestli ti, kteří s příchodem demokratického socialismu ztrácejí svá privilegia, budou ctít výsledky demokratických voleb. Zda víc než osud Alexandera Dubčeka nesymbolizuje možnosti demokratického socialismu smrt Salvadora Allendeho.
- - -