Z evropských zemí žije nejvíce muslimů v Rusku
13. 9. 2015 První zprávy
Už před pěti lety proběhlo v Evropském parlamentu díky iniciativě jednoho českého poslance slyšení o starých a nových menšinách. Tehdy jsme se téměř všichni shodli, že napětí kolem nových menšin roste a bude se dále zvětšovat. Důvodem není jen jejich zpravidla horší sociální postavení. Riziko obsahuje i skutečnost, že na rozdíl od individualizovaného většinového obyvatelstva vykazují nové menšiny etnickou či náboženskou soudržnost.
V případě sociálních zmatků – jejichž podnětem nemusí být jen ekonomická krize, ale třeba i dramaticky medializovaný kriminální čin – se odlišné kulturní vzory většiny a menšin mohou dostat do ostrých konfliktů. Jenže toto slyšení nikdo nevyslyšel: politici nereagují na teoretické závěry, ale na nejnovější obrázky v televizi.
PZ: Kolik je vlastně muslimů ve světě?
Muslimská populace je v globálním měřítku druhou největší, hned za křesťany. Je to ale nejdynamičtěji rostoucí náboženská skupina.Podle analýzy a prognózy Pew Research Center, což je výzkumné pracoviště se sídlem ve Washingtonu, by měl počet muslimů vzrůst z 1,9 miliardy lidí z roku 2010 na 2,8 v roce 2050. To by znamenalo, že se počet křesťanů a muslimů téměř vyrovná. Samozřejmě s odlišnou koncentrací v různých regionech světa. Například ti, kdo si mysleli, že vedou svatou válku v podobě intervence do Afghánistánu a Iráku, troubili ke křižáckému pochodu proti přibližně 60 milionům muslimů jenom z těchto dvou zemí.
PZ: V čem vidíte důvod onoho absolutního a relativního nárůstu muslimské populace?
Hlavní budou asi dvě příčiny. Ten, komu se nelíbí individualismus na Západě, často pohlíží na islám jako na přitažlivou, ne-li jedinou alternativu životního způsobu. Korán slibuje život, který se jeví v solidaritě muslimské obce kvalitnější než život v západních společnostech plných sobectví. Druhým důvodem růstu počtu muslimů je prostý fakt, že porodnost v islámských rodinách je vyšší, než je světový průměr porodnosti.
PZ: I v Evropě?
Evropa vypadá obdobně, ale i jinak. V Evropě žije podle ne zcela přesných propočtů 44 milionů lidí hlásících se k islámu, z toho v Evropské unii 19 milionů. Podle údajů zmíněného Pew Research Center by měl v Evropě vzrůst podíl muslimů z 8,4 % v roce 2010 na 10,2 % populace v roce 2050. Což se může vzhledem k současné migrační vlně i hrozícím konfliktům ukázat jako konzervativní odhad.
PZ: Všeobecně se uvádí, že nejvíce z evropských muslimů žije ve Francii a Německu. Tedy v zemích, kam míří i většina migrantů.
Také se velmi často setkávám s tímto údajem. Jenže je pravdivý jen částečně. Začněme tím, co souhlasí. Ve Francii žije přibližně 2,1 milionů lidí, kteří se veřejně hlásí k islámu – z toho přibližně 100 tisíc rodilých Francouzů, kteří k této víře konvertovali. V Německu je to 3,6 milionů, z toho jeden milion muslimů má německé občanství.To nejsou malá čísla. Je proto přirozené, že je o muslimech v Německu a ve Francii hodně slyšet. Od nich také odcházejí zprávy do zemí, kde válka a bída vyhánějí lidi z domovů, a do shromaždišť běženců,jakou jsou ta v Turecku a Libanonu. Jenže největší populace evropských muslimů nežije v Německu.
PZ: Kde tedy?
Vynechám Turecko, které bývá někdy zařazováno do Evropy a kde se ze 77,7 milionů obyvatel téměř 98% hlásí k islámu. Z evropských zemí žije nejvíce muslimů v Rusku.
PZ: Rusko se ale do těchto statistik nepočítá. Nevšiml jsem si, že by se u nás v diskusích o muslimech v Evropě mluvilo také o Rusku.
Máte nesporně pravdu. Jenže Rusko je téměř čtvrtinou svého území v Evropě, jeho dějiny jsou součástí evropských dějin. A dnes v Ruské federaci žije 14,5 milionů muslimů, což je přibližně desetina obyvatel této země. Tedy v absolutních i relativních hodnotách více než v Německu či ve Francii. V takových subjektech Ruské federace, jako je Ingušsko, Čečensko či Dagestán, tvoří podíl muslimů přes 90 % obyvatel. Jako v Albánii či Kosovu.
V Tatarstánu, tedy v nejbohatší z republik Ruské federace, se přibližně 54 % obyvatelstva hlásí k islámu. Víc než v Bosně a Hercegovině. Mimochodem, území Tatarstánu je v Povolží, kde kdysi dávno žili Bulhaři. Ti přijali islám za svoji víru ještě předtím, než byla pokřtěna Kyjevská Rus. A dříve, než si polský kníže Měšek vzal za ženu Doubravku Přemyslovnu a s ní přijal i křesťanství.
PZ: Vraťme se zpět do současné Evropy. Podle našich sdělovacích prostředků bylo připojení Krymu k Rusku spojeno i s odporem většinou muslimských Krymských Tatarů.
Ano i ne. Ještě přede referendem na Krymu, které rozhodovalo o připojení k Rusku, tam vycestovali představitelé zmíněného Tatarstánu s cílem vysvětlovat místním Tatarům, že se jim bude v Rusku dařit lépe.
PZ: No právě – neuspěli. Například vlivný politik a Krymský Tatar Mustafa Džemilev, který je i dnes členem ukrajinského parlamentu, dal mnohokrát najevo, že nesouhlasí s anexí Krymu.
Vždy se najdou nespokojenci, což v daném případě jsou ti představitelé krymsko-tatarské komunity, kteří si zvykli na spolupráci s Kyjevem. Na tom není nic zvláštního. Výsledky hlasování v referendu o připojení Krymu k Ruské federaci ale ukazují, že pro připojení nebyli jen Rusové a pravoslavní. Po připojení k Rusku se jazyk Krymských Tatarů poprvé stal i jedním ze tří oficiálních jazyků Krymu, tedy vedle ruštiny a ukrajinštiny.
PZ: Nezdá se Vám, že přeceňujete téma Ruska ve sporech o podstavení muslimů v Evropě v souvislosti se současnou vlnou migrace?
Víte, Rusko je plastickou ukázkou výhod a obtíží tolik diskutovaného multikulturalismu. Dramatické selhání multikulturalismu se vyskytuje v okamžiku, kdy se militantní a dobře organizované malé části menšin rozhodnou pro ozbrojené násilí. Může to být z různých důvodů. I pak to ale bývá složitější. V době posledních dvou čečenských válek žila polovina Čečenců v Čečensku, druhá v ostatních subjektech Ruské federace. A Čečenci patřili mezi nejstatečnější bojovníky federálních vojsk v době válek proti čečenským separatistům a fundamentalistům. Z druhé strany ale také platí, že ruština je mezi bojovníky takzvaného Islámského státu poměrně rozšířený jazyk.
PZ: No to jste naše čtenáře příliš neuklidnil.
Ruská civilizace je multikulturní s převahou pravoslaví. Podívejme se na to ale z jiného zorného úhlu. Ruská federace je od roku 2005 pozorovatelem Organizace islámské spolupráce, což je mezistátní uskupení sdružující 57 zemí. Tato organizace, která má své zastoupení i v OSN a u Evropské unie, se snaží být jednotným hlasem muslimů ve světě. Je to organizace, kde je zastoupeno například 203 milionů muslimů žijících v Indonésii, ale kde zatím nemá reprezentaci přibližně 172 milionů indických muslimů.
Uvádím to proto, že 23. září, tedy za deset dní, má být v Moskvě otevřena nová mešita. V centru města, poblíž stanice metra Prospekt Míru. V této mešitě bude moci plnit své náboženské povinnosti až 10 tisíc muslimů najednou. Což není málo, vzhledem k tomu, že v Moskvě žije přibližně 300 tisíc muslimů. Otevření této mešity by se měl účastnit nejen turecký prezident, ale i představitelé dalších zemí z Organizace islámské spolupráce. Tedy například z Íránu a Saúdské Arábie. Takové akce překreslují klasické geopolitické mapy.
PZ: Z Vašich odpovědí vyplývá, že pokládáte spolupráci jednotlivých náboženství, ale i konflikty mezi nimi za přirozené. Což mne nutí k otázce – a proč vlastně na této malé planetě existuje tolik náboženských věrouk?
Protože je tu pestrá sociální objednávka. Zdůvodnit tuto tézi by ale bylo nudné a zdlouhavé. Na danou otázku však existuje i odpověď z pozic víry, odpověď, která má svoji kouzelnou náboženskou logiku. Je obsažena v traktátu O náboženském míru (1453) od Mikuláše Kusánského.To byl německý filosof a teolog, ale i kardinál a generální vikář v Římě.Ten dospěl k názoru, že sice existuje jen jeden bůh, ale tento bůh se dal různým lidem poznat v různých podobách. Proto Mikuláš Kusánský prohlásil náboženské války za nesmyslné. Od doby, kdy žil, uplynulo několik století. Dodnes bohužel mnozí věřící všech konfesí, ale i sekulárních ideologií nepochopili vznešené humanistické poslání jeho slov.
S profesorem Oskarem Krejčím vedl rozhovor Jiří Kouda
PZ: Kolik je vlastně muslimů ve světě?
Muslimská populace je v globálním měřítku druhou největší, hned za křesťany. Je to ale nejdynamičtěji rostoucí náboženská skupina.Podle analýzy a prognózy Pew Research Center, což je výzkumné pracoviště se sídlem ve Washingtonu, by měl počet muslimů vzrůst z 1,9 miliardy lidí z roku 2010 na 2,8 v roce 2050. To by znamenalo, že se počet křesťanů a muslimů téměř vyrovná. Samozřejmě s odlišnou koncentrací v různých regionech světa. Například ti, kdo si mysleli, že vedou svatou válku v podobě intervence do Afghánistánu a Iráku, troubili ke křižáckému pochodu proti přibližně 60 milionům muslimů jenom z těchto dvou zemí.
PZ: V čem vidíte důvod onoho absolutního a relativního nárůstu muslimské populace?
Hlavní budou asi dvě příčiny. Ten, komu se nelíbí individualismus na Západě, často pohlíží na islám jako na přitažlivou, ne-li jedinou alternativu životního způsobu. Korán slibuje život, který se jeví v solidaritě muslimské obce kvalitnější než život v západních společnostech plných sobectví. Druhým důvodem růstu počtu muslimů je prostý fakt, že porodnost v islámských rodinách je vyšší, než je světový průměr porodnosti.
PZ: I v Evropě?
Evropa vypadá obdobně, ale i jinak. V Evropě žije podle ne zcela přesných propočtů 44 milionů lidí hlásících se k islámu, z toho v Evropské unii 19 milionů. Podle údajů zmíněného Pew Research Center by měl v Evropě vzrůst podíl muslimů z 8,4 % v roce 2010 na 10,2 % populace v roce 2050. Což se může vzhledem k současné migrační vlně i hrozícím konfliktům ukázat jako konzervativní odhad.
PZ: Všeobecně se uvádí, že nejvíce z evropských muslimů žije ve Francii a Německu. Tedy v zemích, kam míří i většina migrantů.
Také se velmi často setkávám s tímto údajem. Jenže je pravdivý jen částečně. Začněme tím, co souhlasí. Ve Francii žije přibližně 2,1 milionů lidí, kteří se veřejně hlásí k islámu – z toho přibližně 100 tisíc rodilých Francouzů, kteří k této víře konvertovali. V Německu je to 3,6 milionů, z toho jeden milion muslimů má německé občanství.To nejsou malá čísla. Je proto přirozené, že je o muslimech v Německu a ve Francii hodně slyšet. Od nich také odcházejí zprávy do zemí, kde válka a bída vyhánějí lidi z domovů, a do shromaždišť běženců,jakou jsou ta v Turecku a Libanonu. Jenže největší populace evropských muslimů nežije v Německu.
PZ: Kde tedy?
Vynechám Turecko, které bývá někdy zařazováno do Evropy a kde se ze 77,7 milionů obyvatel téměř 98% hlásí k islámu. Z evropských zemí žije nejvíce muslimů v Rusku.
PZ: Rusko se ale do těchto statistik nepočítá. Nevšiml jsem si, že by se u nás v diskusích o muslimech v Evropě mluvilo také o Rusku.
Máte nesporně pravdu. Jenže Rusko je téměř čtvrtinou svého území v Evropě, jeho dějiny jsou součástí evropských dějin. A dnes v Ruské federaci žije 14,5 milionů muslimů, což je přibližně desetina obyvatel této země. Tedy v absolutních i relativních hodnotách více než v Německu či ve Francii. V takových subjektech Ruské federace, jako je Ingušsko, Čečensko či Dagestán, tvoří podíl muslimů přes 90 % obyvatel. Jako v Albánii či Kosovu.
V Tatarstánu, tedy v nejbohatší z republik Ruské federace, se přibližně 54 % obyvatelstva hlásí k islámu. Víc než v Bosně a Hercegovině. Mimochodem, území Tatarstánu je v Povolží, kde kdysi dávno žili Bulhaři. Ti přijali islám za svoji víru ještě předtím, než byla pokřtěna Kyjevská Rus. A dříve, než si polský kníže Měšek vzal za ženu Doubravku Přemyslovnu a s ní přijal i křesťanství.
PZ: Vraťme se zpět do současné Evropy. Podle našich sdělovacích prostředků bylo připojení Krymu k Rusku spojeno i s odporem většinou muslimských Krymských Tatarů.
Ano i ne. Ještě přede referendem na Krymu, které rozhodovalo o připojení k Rusku, tam vycestovali představitelé zmíněného Tatarstánu s cílem vysvětlovat místním Tatarům, že se jim bude v Rusku dařit lépe.
PZ: No právě – neuspěli. Například vlivný politik a Krymský Tatar Mustafa Džemilev, který je i dnes členem ukrajinského parlamentu, dal mnohokrát najevo, že nesouhlasí s anexí Krymu.
Vždy se najdou nespokojenci, což v daném případě jsou ti představitelé krymsko-tatarské komunity, kteří si zvykli na spolupráci s Kyjevem. Na tom není nic zvláštního. Výsledky hlasování v referendu o připojení Krymu k Ruské federaci ale ukazují, že pro připojení nebyli jen Rusové a pravoslavní. Po připojení k Rusku se jazyk Krymských Tatarů poprvé stal i jedním ze tří oficiálních jazyků Krymu, tedy vedle ruštiny a ukrajinštiny.
PZ: Nezdá se Vám, že přeceňujete téma Ruska ve sporech o podstavení muslimů v Evropě v souvislosti se současnou vlnou migrace?
Víte, Rusko je plastickou ukázkou výhod a obtíží tolik diskutovaného multikulturalismu. Dramatické selhání multikulturalismu se vyskytuje v okamžiku, kdy se militantní a dobře organizované malé části menšin rozhodnou pro ozbrojené násilí. Může to být z různých důvodů. I pak to ale bývá složitější. V době posledních dvou čečenských válek žila polovina Čečenců v Čečensku, druhá v ostatních subjektech Ruské federace. A Čečenci patřili mezi nejstatečnější bojovníky federálních vojsk v době válek proti čečenským separatistům a fundamentalistům. Z druhé strany ale také platí, že ruština je mezi bojovníky takzvaného Islámského státu poměrně rozšířený jazyk.
PZ: No to jste naše čtenáře příliš neuklidnil.
Ruská civilizace je multikulturní s převahou pravoslaví. Podívejme se na to ale z jiného zorného úhlu. Ruská federace je od roku 2005 pozorovatelem Organizace islámské spolupráce, což je mezistátní uskupení sdružující 57 zemí. Tato organizace, která má své zastoupení i v OSN a u Evropské unie, se snaží být jednotným hlasem muslimů ve světě. Je to organizace, kde je zastoupeno například 203 milionů muslimů žijících v Indonésii, ale kde zatím nemá reprezentaci přibližně 172 milionů indických muslimů.
Uvádím to proto, že 23. září, tedy za deset dní, má být v Moskvě otevřena nová mešita. V centru města, poblíž stanice metra Prospekt Míru. V této mešitě bude moci plnit své náboženské povinnosti až 10 tisíc muslimů najednou. Což není málo, vzhledem k tomu, že v Moskvě žije přibližně 300 tisíc muslimů. Otevření této mešity by se měl účastnit nejen turecký prezident, ale i představitelé dalších zemí z Organizace islámské spolupráce. Tedy například z Íránu a Saúdské Arábie. Takové akce překreslují klasické geopolitické mapy.
PZ: Z Vašich odpovědí vyplývá, že pokládáte spolupráci jednotlivých náboženství, ale i konflikty mezi nimi za přirozené. Což mne nutí k otázce – a proč vlastně na této malé planetě existuje tolik náboženských věrouk?
Protože je tu pestrá sociální objednávka. Zdůvodnit tuto tézi by ale bylo nudné a zdlouhavé. Na danou otázku však existuje i odpověď z pozic víry, odpověď, která má svoji kouzelnou náboženskou logiku. Je obsažena v traktátu O náboženském míru (1453) od Mikuláše Kusánského.To byl německý filosof a teolog, ale i kardinál a generální vikář v Římě.Ten dospěl k názoru, že sice existuje jen jeden bůh, ale tento bůh se dal různým lidem poznat v různých podobách. Proto Mikuláš Kusánský prohlásil náboženské války za nesmyslné. Od doby, kdy žil, uplynulo několik století. Dodnes bohužel mnozí věřící všech konfesí, ale i sekulárních ideologií nepochopili vznešené humanistické poslání jeho slov.
S profesorem Oskarem Krejčím vedl rozhovor Jiří Kouda