Svět ohromil, Čechů se dotkne. Pan Nikdo ukazuje, že Putinovi může vzdorovat každý

Je to příběh osobní odvahy i výjimečné svědectví z Putinovy říše. A od pondělního brzkého rána také oscarový dokument. Čím si Pan Nikdo proti Putinovi, pohled na sílící propagandu a militarizaci na ruských školách, vydobyl takové uznání?

Než vznikl Pan Nikdo proti Putinovi, živil se Pavel Talankin, kterému však málokdo řekne jinak než Paša, právě jako učitel. A v jeho kabinetě bylo vždy místo pro každého. Pro toho, kdo si potřeboval popovídat – třeba o bráchovi, který narukoval a už dlouho z fronty nepřišla žádná zpráva –, ale i pro ty, kdo prostě potřebovali místo, kde mohou jen tak pobýt.

Na nástěnce za stolem Pašova kabinetu visela vlajka ruského protestního hnutí na podporu Ukrajiny. Jenomže i tento „poslední ostrůvek svobody“ se s válkou na Ukrajině začal pomalu potápět.  

Kromě vlastního vyučování měl Talankin na starosti organizaci školních akcí a jako kameraman-samouk i jejich dokumentaci. A právě prostinké zaznamenávání školních událostí, sportovních či kulturních, mu nakonec mělo změnit život. 

„V této chvíli vůbec netuším, kolik těžkostí si v budoucnu způsobím,“ říká v úvodu snímku ke svým nejprve nevinným záběrům, jež postupně nabývají odbojového charakteru. Na kameru Talakin totiž, zprvu mimoděk a později záměrně, nakonec zaznamená především postupnou militarizaci ruských škol, respektive té „své“. 

Našli byste ji na jihu Uralu v ruském Karabaši; městě tak zničeném průmyslem, že bylo v roce 1996 vyhlášené místem ekologické katastrofy. Na vině je místní závod na tavení mědi. Tovární komplex, ze kterého do vzduchu, půdy i vody unikají jedovaté látky – arzen, rtuť či olovo. Zemina je tu černočerná znečištěním, oblaka sirného plynu unikajícího z továrny se proměňují v kyselé deště. 

Aniž by to mohl kdo dopředu tušit, pro dokument o postupném zamořování Ruska propagandou Kremlu je Karabaš přímo ideálním dějištěm. Dokonalejší metaforu než město držící titul „nejšpinavějšího místa na Zemi“ byste pro téma přepisování dějin ruské invaze a postupného infikování Ruska propagandou hledali asi jen stěží. 

Když lídr Kremlu Vladimír Putin zahájil „speciální vojenskou operaci na Ukrajinu“, jak se v Rusku bezprecedentnímu útoku na sousední stát ideologicky přezdívá, nastala v zemi nová válečná realita. „Potom přišel 22. únor 2022. A moje práce se začala dramaticky měnit.“

Jazyky a humanistické předměty ve školních osnovách nahradily nové povinné ideologické předměty nabádající k vlastenectví. A k provozu školy přibyly i ranní nacionalistické nástupy, kde se za zvuku státní hymny dennodenně mává ruskou vlajkou. 

A jakožto školnímu dokumentaristovi byly Talankinovi svěřeny nové povinnosti. Ze záběrů školních slavností se pomalu stala povinná videa natáčená pro ruskou vládu. Svůj stativ teď učitel rozkládal na zinscenovaných hodinách, kde vyučující z papíru papouškují složitá předepsaná slova. Složité větné konstrukce vyslovují se značnými obtížemi a je jasné, že o jejich významu nevědí o nic více než třída žáků, jíž je předčítají.

V neposlední řadě jsou do učitelského sboru dosazeni noví „jak se patří prokremelští“ vyučující. Zlo tu nabývá konkrétních obrysů v postavě dějepisáře Pavla Abdulmanova. Z dokumentu se navíc ztělesněné zlo jeví jako absolutní. 

„S jakou historickou osobností byste se rád setkal?“ ptá se Talankin dosazeného vyučujícího, který ve svém pojetí dějepisu učí děti třeba to, že uvalenými sankcemi na Rusko trpí ve skutečnosti více Evropa, že evropským státům brzy dojde pšenice a Francouzi budou nuceni jezdit znovu na koních místo v autech. 

„Asi s některými sovětskými úředníky,“ odpovídá Abdulmanov a vzápětí vyjmenuje hned tři někdejší funkcionáře a Stalinovy blízké spolupracovníky jako Lavrentije Pavloviče Beriju, jenž stál mimo jiné v čele jednoho z gulagů, šéfa Stalinovy kontrarozvědky Viktora Abakumova nebo atentátníka Pavla Sudoplatova, který „proslul vraždou“ opozičníka Lva Trockého, když mu do hlavy zarazil cepín. 

Na otázku, proč by si učitel dějepisu k imaginárnímu setkání vybral zrovna tyto historické osobnosti, pokrčí Abdulmanov rameny. „Měli zajímavou práci,“ odpovídá bezmyšlenkovitě. 

A přeci titul nejoblíbenějšího učitele, jenž se navíc pojí se ziskem světlého prostorného bytu, získává on, ne Talankin, v jehož kabinetě se dveře netrhnou a se kterým studující udržují kontakt i dávno po absolutoriu. Vyextrahovaný kontrast dobra a zla, v němž Talankinovi přibývá odvaha a Abdulmanovi bezpáteřnost, se místy jeví až schematicky, přesto funguje. 

Dříve smysluplné učitelské povolání začíná Talankina pomalu sžírat a jeví se absurdnější a absurdnější. „Jako učitel se cítím čím dál zbytečnější. Mám svoji práci moc rád, ale nechci být pěšákem režimu.“ Z učení se stává jen další nástroj ruské propagandy, z točení pro zábavu jsou tíživé „reportáže“ pro ministerstvo školství. Alespoň do chvíle, kdy pořízené záběry dostanou nový rozměr.

To se děje v okamžiku, kdy neznámý učitel z průmyslového desetitisícového ruského města odpovídá na internetovou výzvu a navazuje první spojení s americkým režisérem Davidem Borensteinem, jenž za snímkem stojí.

Že nejde o ruského špiona, poznal Talankin podle přízvuku. Borenstein si však živě pamatuje, jak nedůvěřivý „Paša“ k jeho plánům sestříhat jím natočené záběry do dokumentární výpovědi byl, a to až do prvního setkání tváří v tvář. 

„Jak moc nebezpečné to je, člověk v Rusku nikdy neví,“ říká v dokumentu karabašský učitel. 

Přesto Talankin začal Borensteinovi videa posílat. Jeho školním dnům se vrátil smysl. Šedivá karabašská realita plná toxického ovzduší, v pravém i přeneseném smyslu slova, se najednou stala jaksi méně beznadějná, když záběry začaly putovat kromě ministerstva školství také potají kamsi do Evropy.

Foto Pink / Helle Faber

A Talankin je ve své nové roli „investigativce“ čím dál odvážnější. Do početných oken školy vylepuje písmeno X na podporu Ukrajiny a do školního rozhlasu pouští Lady Gagu, kterou mimochodem producenti a producentky snímku neúspěšně oslovili i do oscarové kampaně. Pod jeho oknem pak několik dní slídí auto. 

V devadesátiminutovém snímku i bez přímých záběrů z bojiště běhá v tolika scénách mráz po zádech, že je těžké dokument dokoukat na jeden zátah. Přeci jen sledování toho, jak válečný konflikt dopadá na ty nejzranitelnější, vždy obnažuje to nejlidštější v každém z nás.

Scénu, kde žáci pózují na fotografiích se zbraněmi po boku vojáků z řad wagnerovců, si budu dlouho pamatovat. Stejně tak zánik Pionýra a jeho nahrazení Všeruským hnutím dětí a mládeže, jemuž předsedá sám Putin. Ostatně Talankin tento den označuje za chvíli, kdy v Rusku definitivně skončila svoboda. 

Jiné scény zase nápadně připomínají žitou realitu předrevolučního Československa. Například oholení hlavy někdejšího žáka při odvodu na vojnu. Záběry, kde studující recitují nově přepsané dějiny. Koneckonců i pohled na ulice lemované šedými panelovými domy není české historii nijak vzdálený. 

To, co je však na Pan Nikdo proti Putinovi bezesporu nejděsivější, je poznání, jakou moc má současná prokremelská propaganda, nadto šířená ve státních školách. Z vnějšího pohledu zcela očividným lžím však nepodléhají jen děti, ale i mnoho obyvatel Karabaše, kteří se bez většího uvědomění dostávají do područí upravených zpráv a informací. 

Foto Pavel Talankin

 „V Rusku teď pravděpodobně vyrůstá generace lidí plně loajálních režimu a Putinovi. A i kdyby jeho režim padl, vznikne něco hodně podobného. Protože mezitím dospějí lidé, kteří byli vedeni k tomu, aby svůj život položili za vlast, aby byli ochotni zabíjet druhé,“ poznamenal dokumentarista před časem v rozhovoru pro Forbes Life.

Co zůstává záhadou? Proč zrovna Talankinovi se přese všechno podařilo uchovat si od oficiálních zpráv takový odstup a kde do té doby „obyčejný učitel“ z malého města sebral tolik odvahy podniknout v Karabaši svůj tichý odpor.

Podle Pavla Talankina mu možná pomohlo vzdělání, dost možná je to prostě souhra náhod. Ale jedna myšlenka mi přeci jen vrtá hlavou: Co když mu k potřebnému odstupu pomohla právě samotná kamera, která mu, byť zdánlivě, umožňovala setrvat v roli pozorovatele a ne přímého účastníka?

Když s ní začal dění na ruských školách natáčet, sotva mohl tušit, kam ho to dovede. Pryč ze země, pryč od dosavadního života. A nakonec až k Oscarovi.

The post Svět ohromil, Čechů se dotkne. Pan Nikdo ukazuje, že Putinovi může vzdorovat každý appeared first on Forbes.