Světelná nika. Michaela Doležalová tvoří lampy z květin i pomerančových slupek
Svět skla byl pro ni příliš ostrý a konkurenční. Proto se rozhodla přistoupit k výrobě svítidel, k nimž už od studií tíhla, jinak. Designérka Michaela Doležalová je už několik let tvoří z ručně vyráběných archů z přírodních materiálů. Jejich základ tvoří nejen okvětní lístky, ale třeba i pomerančové slupky posbírané po pražských fresh barech.
Když mě Michaela Doležalová, zakladatelka a majitelka značky Jasna, vyzvedává u velkých dveří vedoucích do budovy letenského Sokola, neodpustí si poznámku o tom, že právě teď, krátce po páté odpoledne, je venku vůbec to nejhezčí světlo. „Podívejte, jaké odrazy dělá na stěně,“ dodává, když mě úzkou chodbou vede do svého studia.
Skutečně, na zdi se v době našeho setkání rýsují zlatavé čtverečky vzniklé odrazem právě zapadajícího slunce. Stejnou atmosféru má i její ateliér. Nejen že sem dopadají poslední paprsky dne, teplé, měkké světlo tu vydává i nespočet lamp a svítidel, jež tu absolventka pražské UMPRUM už několik let vyrábí.
Na svém velkém čtvercovém stole, který zabírá podstatnou část malé místnosti, právě pracuje na posledním projektu – lampě vzniklé z pomerančových slupek, již si její majitelé budou moci dát nejen na noční stolek, ale díky chytrému systému i na stěny či strop.
Nejen s několika exempláři tohoto svítidla za pár dní designérka odjíždí do německého Stuttgartu na svou vůbec první zahraniční prezentaci, konkrétně na festivalu Blickfang. „Dáte si pomerančový džus?“ ptá se mě a do keramického hrnku nalévá tu část ovoce, s níž při výrobě lamp nepracuje.
Symbolické. Stejně jako výhled z místního okna na sousední hřbitov. Sem zase Michaela Doležalová, která se na vysoké škole věnovala designu skla, chodí sbírat květiny. Přirozeně z kontejnerů na organický odpad, jak vysvětluje záhy s úsměvem na tváři.
Právě organický materiál, ať už jsou to pomerančové slupky, okvětní lístky nejrůznějších druhů květin nebo jehličí, tvoří základ její práce. Ze zmíněných surovin vytváří hmotu, z níž pak ve své dílně v Lomnici nad Popelkou tvoří archy na samotná svítidla. Vše si přitom dělá sama.
Lampy jsou výsledkem jejího sběračství, modelování ve 3D programu, stejně jako poctivé ruční práce při skládání výsledného tvaru. O produktu samotném přitom nikdy nebyla debata. Michaela Doležalová se už při studiu skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové zajímala právě o světlo, což dokládá i relikt studijních let, malá skleněná lampička na jedné z místních skříněk.
Nutná však byla změna materiálu. „Papír je oproti sklu velmi lehký a navíc nemusím řešit statiku. Také se s ním oproti sklu pracuje rychle, i když to asi souvisí s tím, že si v dílně a ateliéru vše dělám sama,“ říká čtyřiatřicetiletá designérka. V průběhu rozhovoru pak pro onu materiálovou modifikaci zazní ještě další, zásadnější důvod.
Michaela Doležalová už od dětství neměla ráda soutěživé, konkurenční prostředí. Fungovat v něm dokázala, vždy však za cenu osobního diskomfortu. Jinak tomu nebylo ani při studiích na zmiňované vysoké škole, kde onu rivalitu, tlak na to, mít ostré lokty nebo být ambiciózní a za každou cenu lepší než ostatní, pociťovala.
Na školní roky nenahlíží špatně, zmiňuje, že bez nich by dnes nebyla, kde je. Zároveň však přiznává, že tento mindset ji osobně spíše brzdil, než motivoval či hecoval k výkonům. Už na škole tak přišly úzkosti a nutnost přerušit magisterské studium. Nucená pauza ale také ukázala, že když si člověk v hlavě přenastaví směr, může to celé začít dávat znovu smysl.
Michaela Doležalová si tak vytvořila vlastní svět. Svět, kde není taková konkurence, ambice ani zajetá pravidla. Školu dodělala, nicméně se sklem, materiálem, kterému dala dlouhé roky, už se rozhodla nepracovat. Místo něj si zvolila právě přírodní vlákno, hmotu měkčí nejen svou podstatou, ale i symbolickým dopadem na designérčino prožívání. Začala zlehka.
Napřed – v době covidu – tvořila DIY sety s papírovými svítidly z grafického papíru. Později se rozhodla archy, ze kterých světla vznikají, vyrábět sama od píky. V Lomnici nad Popelkou, kde její otec vlastní bývalý výrobní areál Továrny Mastných, si vybudovala dílnu se stroji na jejich ruční výrobu.
A začala testovat. Experimentovala s nejrůznějšími přírodninami, nakonec se nejvíce osvědčily právě okvětní lístky či citrusové kůry smíchané s konopnou koudelí nebo lnem. Zkoušela i nejrůznější techniky, jak perforovat výsledný materiál tak, aby se z něj následně dalo sestavit svítidlo, a to bez dalšího stříhání či řezání.
V tomto jí na pomoc přišel 3D tisk, díky němuž si vytvořila speciální síta s nejrůzněji zakřivenými linkami – ty pak pomáhají vytvářet jakýsi origami efekt. „Je zajímavé, že mnoho lidí říká, že 3D tisk jde proti tradičním řemeslům, ale já jsem zářný příklad, že ho tahle technologie může naopak posunout dál,“ dodává.
Tvorba jednoho svítidla zabere designérce i několik dní. Jen výroba papíru – několik desítek archů – zabere klidně čtyři dny práce v dílně, další hodiny pak padnou na kompletaci lamp, včetně podstavců a elektrických součástek. Pořídíte je zhruba za pět tisíc korun. „Lidé mají pocit, že světla by mohla být levnější, protože mají materiál připomínající papír zafixovaný jako levnou surovinu.“
Podobnou větu nám nedávno řekl také designér Matěj Coufal, který se stejně jako Michaela Doležalová věnuje výrobě svítidel z recyklovaných materiálů, jen z reklamních letáků či volebních lístků. „Ono to vypadá hrozně jednoduše a dostupně, ale ve výsledku je tahle práce podobně složitá jako sklo,“ dodává majitelka značky Jasna.
Výhodou je však – oproti sklu – to, že člověk může celý proces pokrýt od sběru surovin (pomeranče designérka sbírá po pražských fresh barech) až po návrh balení zcela sám. Pro někoho noční můra, pro tvůrkyni osvobození a zároveň možnost jít ve výrobním procesu skutečně do hloubky.
Dokládá to hned na vyprávění o tom, jak si už několik měsíců doma suší nejrůznější přírodniny, třeba psí víno. Pár listů na sluníčku, některé ve tmě ukryté v knihách. Výherkyně ocenění EDIDA v kategorii Udržitelný design by s ním ráda v budoucnu kvůli jeho barvám pracovala, napřed chce mít ale jistotu, že onen charakteristický červený odstín jen tak nevybledne.
Podobně testovala i další přírodní materiál, mořské řasy. „Ukázalo se ale, že váže hodně vody a při procesu pak bobtná. To bohužel vede k tomu, že se archy při schnutí scvrkávají, což není úplně ideální,“ dodává s tím, že právě tento základ by ráda ještě v budoucnu prozkoumala.
Nyní se soustředí na blížící se festival a také na zakázky, díky nimž je její studio v provozu. Svítidla od značky Jasna najdeme nejčastěji v restauracích, kavárnách, ale i hotelech. Naposledy to byl například hotel W na Václavském náměstí, kam Michaela Doležalová dodala desítky svých výrobků.
V plánu je rovněž instalace pro nedávno zrekonstruované Muzeum Prahy. Lampy pak poputují také do mnoha soukromých interiérů, kam si designérku zvou nejen architekti, ale i sami klienti. „Hezké světlo má sílu vytvořit skutečný safe-space. Pomáhá zútulnit prostor, zjemnit atmosféru. Vlastně nahrazuje krby nebo svíčky,“ dodává, co ji samotnou na hře světel nejvíce baví.
I proto chce postupně zvětšovat měřítko. Malá svítidla by v následujících měsících měly nahradit velkoformátové nástěnné objekty, jakési rozměrné světelné obrazy. Ty bude v říjnu tohoto roku Michaela Doležalová prezentovat na sólové výstavě Postsvícení v Muzeu umění a designu v jejím rodném Benešově.
O vizích do budoucna se však příliš bavit nechce. Značka Jasna, která funguje už pět let, jí ukázala, že když člověk najde svou niku a nedělá ramena jen proto, že se to od něj očekává, má práci, kterou miluje, ale i publikum a zákazníky.
„Proto nebudu mlsná. Bojím se, že kdybych teď vyslovila nějaké velké přání, zbytečně bych tlačila na pilu. Může to znít jako slabost, ale pro mě je to nalezená síla.“
The post Světelná nika. Michaela Doležalová tvoří lampy z květin i pomerančových slupek appeared first on Forbes.