Skleněný luxus třicátých let zblízka. Jak se žije v kulisách funkcionalismu?
V jedinečném bytovém domě zvaném Skleněný palác dnes můžete bydlet i zaparkovat – a to de facto stejně jako před osmdesáti lety. Vydejte se s Forbes Life do útrob unikátní bytovky na Praze 6, kde ve třicátých letech bydlelo dvacet procent nejbohatších Pražanů a Pražanek.
Kdyby se Richard Podzemný narodil dnes, za jeho jménem bych jistě musela připsat „člen našeho výběru 30 pod 30“. Velkorysý funkcionalistický bytový dům zvaný Skleněný palác a přezdívaný „Skleňák“ stihl postavit ještě před symbolickou třicítkou.
A o dalších třicet let později spatřila světlo světa jeho vůbec nejznámější stavba – ikonický Plavecký stadion Podolí.
Podzemného osud je Forbes story par excellence. Rodák ze Vsetínska si proklestil cestu na pražskou UMPRUM do ateliéru slovutného architekta Pavla Janáka, u kterého po škole nějakou dobu i pracoval. Skleněný palác, dnes památka v pražské Bubenči, už je však samostatným dílem Podzemného.
Jen pozdější paktování se s komunistickým režimem do toho úplně nezapadá. Vezměme to ale popořádku. Ze sklepa až na střechu.
Tříkřídlý rohový obytný dům se nachází v jihozápadním cípu Bubenče. Hromada oken, ustupující terasy, rovná střecha kontrastující s okolními sedlovými a bílý kachlový obklad jasně odkazují na funkcionalismus, potažmo jeho odnož „bílý funkcionalismus“.
V parteru domu dnes sídlí galerie, restaurace i obřadní síň. Od prvního poschodí tu však naleznete jen městské byty Prahy 6. V podzemí budovy se nachází protiválečný kryt.
Od prostorných garáží jej oddělují masivní pancéřové dveře. Při průchodu tmavým vlhkým tunelem, kol dokola průchozím, mi běhá mráz po zádech. Přece jen v době hrozícího světového konfliktu nabývají takové prostory palčivého významu.
„Jak tu stovky lidí mohly přežít celé měsíce?“ ptám se sebe sama. A představa původních nájemníků bubenečského paláce je vskutku neveselá.
Zámožnější rodina se na sklonku třicátých let přestěhuje do nově vybudovaného obytného domu Zemské banky, aby sotva pár let nato zdejší dny prožila namísto ve výsostném luxusu hluboko pod zemí, ve strachu o holý život.
Vzdor skutečnosti, že několikaměsíční pobyt v krytu musel být děsivý, měli však někdejší obyvatelé „Skleňáku“ nakonec netušené štěstí.
„Kryt byl postaven v době, kdy ještě nebyly povinné, a jeho zbudování bylo tudíž velice prozřetelné,“ podotýká na prohlídce domu průvodce Michal Šedivý.
Muž ve středním věku a milovník architektury Skleněným palácem ve spolupráci s Open Houses provází pravidelně. Neziskový projekt již přes deset let zpřístupňuje významné architektonické stavby široké veřejnosti.
Open Houses už nyní na svém webu nabízí březnové prohlídky pod vedením Šedivého. Nezisková platforma také každoročně pořádá stejnojmenný festival. Jakési dny otevřených dveří, kdy můžete navštívit více než stovku běžně nepřístupných architektonických skvostů. Letošní ročník připadá od 18. do 24. května.
A pokud byste po prohlídce náhodou usoudili, že v domě, ve skleněném žitém luxusu třicátých let, kde se natáčela třeba slavná komedie Tři přání, musíte stůj co stůj bydlet, pak vězte, nejste bez šance.
Nyní prázdné byty by v budoucnu měly být nabídnuty k pronájmu. Zájemci tak mohou zkusit štěstí v aukci. Výši nájemného místního 4 + 1 s rozlohou přes sto metrů čtverečních, dvěma balkony, lodžií a výhledem na celou Prahu odhaduje Šedivý na pětatřicet až čtyřicet tisíc korun.
Z podzemního bunkru je možné vyjít na společnou zahradu ve vnitrobloku. V její vyvýšené části rozeznávám pozůstatky tenisového kurtu, jenž byl původní součástí návrhu. Hned u výlezu se v betonové skruži nachází také originální pískoviště.
V úrovni domu přetínají zahradu luxferové světlíky podzemních garáží. A právě do parkovacích prostor ústí druhý východ z krytu.
Zaparkované vozy tu však nespatříte. Každé vozidlo ukryté za dvoukřídlými kovovými dveřmi obývá vlastní kóji. Jednotlivá stání spojuje průjezdový koridor. Tradiční garážovou šeď nahradil šalvějově zelený nátěr. Dnes populární odstín sage green dodává prostoru takřka současný nádech.
Na šedesát bytů ale vychází jen pětadvacet parkovacích míst. Důkaz, že automobily byly dříve mnohem luxusnějším zbožím – dostupným jen hrstce nejbohatších –, než je tomu dnes.
„Na tu dobu je to ale pořád mimořádný počet garáží. Navíc do nich dnes pohodlně vjedete SUVčkem a zaparkujete tu i dodávkový Mercedes-Benz Viano,“ upozorňuje průvodce.
Do domu se vydávám přízemní chodbou. Míjím prosklenou lodžii i původní výtah. Stopy stále probíhající rekonstrukce tu jsou jasně patrné. U zbrusu nového výtahu zůstala původní přihrádka pro vhození mince.
„To když tehdejšímu příručímu s nákupem nebylo líto za cestu výtahem zaplatit,“ líčí Šedivý. „Místní měli od výtahu klíč,“ doplňuje.
Památka na tehdejší poslíčky a doručovatele je patrná i v samotných bytech. Malá dvířka za dveřmi bytových jednotek jsou přístupná přímo z chodby. Poslíčkům sloužila jako místo, kam doručit nákup.
Nájemníci, respektive jejich služebníci, si pak donášku vyzvedli přímo z bytu, odkud se do prapodivného prostoru dalo dostat skrze neviditelný přístup ve vestavěné skříni v předsíni bytu.
Služebná tak nemusela kvůli nákupu opustit byt ani se potkat s poslíčkem. Tuším, že v době rostoucí popularity donáškových služeb by takové architektonické řešení dnes zažilo svou renesanci.
Čtyřpokojový byt v pátém podlaží je neobydlený. Z původního vybavení tu vyjma velkorysých oken a bílých dveří zbyly i vestavěné skříně. A tehdejší pracovnu od obývacího pokoje dokonce stále oddělují originální „šoupačky“ – dveře skládající se do tvaru akordeonu se skleněnými tabulkami vsazenými v bílých dřevěných rámech.
Pod okny však stojí nové radiátory; dávno nahradily původní stropní bedničkové vytápění a v luxusnějších bytech i podlahové.
Prázdné byty dnes slouží stávajícím nájemníkům. Zasahuje-li probíhající rekonstrukce do jejich bytové jednotky, mohou se dočasně přesunout do některého z neobývaných bytů.
Já se vydávám ještě o dvě patra výše. Po nepříliš širokém schodišti s původním kovovým chromovaným zábradlím a dřevěnými madly stoupám až na střechu domu. Ta – plochá a funkcionalistická – slouží jako rozlehlá terasa.
Kdyby Podzemného palác nestál v Bubenči, ale v Berlíně, Bruselu nebo Londýně, patřila by terasa městského domu dost možná k vyhledávaným letním party cílům. Paradoxně však místní obyvatelé na zcela unikátní dominantu svého domu oficiálně ani nemohou vstoupit. Zábradlí tu totiž nesplňuje požadované normy.
„Funkcionalismus byl spojený s levicovým smýšlením. Střešní terasa sloužila komunitnímu životu. Cestování bylo drahé a nedostupné, lidé volný čas obvykle trávili v domech, kde žili. I proto tu stával bar nebo pingpongový stůl,“ líčí Šedivý a zmiňuje i Podzemného příslušnost k socialistické straně nebo to, že se po válce řadil k architektům protežovaným komunistickým režimem.
Na střeše zatím nezvykle silné únorové slunce pomalu zapadá za střešovický hřeben a za okrovou věží hotelu International přistává letadlo. Na východě je vidět Letenská vodárenská věž i vítkovský památník. Na jihu se ční Černínský palác a Pražský hrad.
Čas prohlídky se nachýlil. Ve vestibulu ještě míjím bílou sochu Ženy s chlapečkem na mramorovém soklu od pražského sochaře Bedřicha Stefana, mimo jiné manžela první dámy českého sochařství – Hany Wichterlové. Nad skulpturou se po stranách skvějí reliéfy sochaře Jana Laudy.
Ve vstupních dveřích Skleněného paláce potkávám dospívající dívku; s kalhoty do zvonu a sluchátky na uších. I ona je zrovna na odchodu. Jenomže zatímco já ikonickou stavbu opouštím coby „návštěvnice muzea“, ona se do Bubenče zase vrátí – za pár hodin, až budeme obě na cestě domů.
The post Skleněný luxus třicátých let zblízka. Jak se žije v kulisách funkcionalismu? appeared first on Forbes.