Anglický trávník, česká verze

Dnešní Vidlákův článek mi připomněl řadu zklamání, která jsem, s výjimkou prvního týdne po 20. srpnu 1968, zažil během svého života v Protektorátu Čechy a Morava, ČSR, ČSSR, ČSFR a nakonec ČR.

Během osmi let, jež následovaly po mém odchodu z republiky, jsem z Itálie díky nezávislým webům i mainstreamu sledoval chování českých voličů, když mohli vyjádřit svůj postoj zcela anonymně, a oni tak udělali, nebo se vyjádřit odmítli.

Na parlamentních volbách před skoro 5 léty bylo vidět, že Vidlákův angažovaný pokus nabídnout všem platformu, která způsobí potřebnou změnu v zaběhlých partajních kruzích, neočekávaně neuspěl. I v případě, že jeho straně bylo „pomoženo“ k nepostupu do sněmovny, se vůbec nedivím Vidlákovu znechucení, sám jsem to podobně zažil tolikrát, až se dodatečně divím sám sobě, že jsem tak dlouho zůstal optimistou co do vlastenecké morálky českého obyvatelstva v mýtickém budoucnu.

Národní charakter má totiž už pět století trvající historickou zkušenost vlastního života v podmínkách existenčního a národního útlaku. Tím v něm byly zřejmě geneticky dány některé vlastnosti, jež mu k životu doma ani věhlasu v cizině opravdu nepřispívají. Jde zejména o otevřené posluhování zahraniční vrchnosti proti svému národu a vypěstovaná zručnost při vymáhání poslušnosti.

Český lokaj zkrátka umí tlouct své soukmenovce tak, aby to hodně bolelo a aby se přitom panstvo dobře bavilo. V posledních dekádách najela na tento osvědčený systém nevolená sebranka komisařů EU a realizovala jej i v dalších evropských zemích, a to všude tam, kde se rodila síla, která by mohla ohrozit její panství. Česká  politická „kultura“ se tak postupně stále více stávala obyčejnou normou vládnutí v EU.

Zároveň v krátkých obdobích národního sebevědomí vyrůstali čeští vlastenci ochotní nasadit své síly i život proti nepřátelům svého národa. Vykonali mnoho hrdinských činů a také za ně museli zaplatit. Pokud byli zničeni v boji s nepřítelem za války, dopadli ještě dobře. To nejhorší, co je potkalo po návratu, byla jejich dehonestace a také označení za nespolehlivé, v řadě případů kolaboranty nejen s německými nacisty. Mnozí z nich byli uvězněni a pracovně diskriminováni.

Obyvatelstvo Čech a Moravy si lze názorně představit jako louku. Stvoly trávy a dalších bylin jsou nestejně vysoké a odolné. To se nelíbí majitelům pozemku, takže jej nechají pokosit na tzv. anglický trávník. Na louce hned zavládne pohoda, není co komu závidět, donášet,ani se vyvyšovat. Zní pochodové písně a zpěv: „Teď když máme co jsme chtěli, do rachoty zvesela…“

V létech po tomto nadšení začnou zase některé rovné stvoly být rovnější, delší, bohatší. „Takový nepořádek!“, zvolá majitel a nařídí opět anglický trávník. Kdyby tuhle senoseč dělali cizinci, bylo by to ještě poměrně přijatelné. Jenže k žacím strojům se vždy jako první vrhnou osvědčení lokajové a jakmile jsou vybráni, vykonávají tu „očistu“ národa s velkou chutí. A pochopitelně, dokud jsou zapotřebí, nežijí si proti svým poddaným zle. A tak to jde generaci za generací a pořád dokola. Mění se jen národnost a náboženství nadnárodního panstva.

Článek Anglický trávník, česká verze se nejdříve objevil na Outsidermedia.