S tajnými záběry z Ruska bojuje o Oscara. Varuje před generací oddanou Putinovi
Před rokem a půl utekl z Ruska s výbušným materiálem o sílící propagandě na tamních školách. Pak ho – i s výraznou českou pomocí – převedl na filmová plátna a dostal se s dokumentem Pan Nikdo proti Putinovi až do boje o Oscara. Jeho britský ekvivalent, cenu BAFTA, v neděli večer vyhrál.
Na nedávném setkání oscarových nominantů se ocitl ve společnosti Leonarda DiCapria, Timothéeho Chalameta nebo Emmy Stone. Hollywoodská smetánka a on, ještě nedávno učitel v Karabaši, odlehlém desetitisícovém městečku v Rusku. Dnes spoluautor jednoho z pěti dokumentů bojujících o Oscara.
Do vybrané společnosti ho dostala jeho statečnost a filmařská zručnost. Pavel Talankin spolu s režisérem Davidem Borensteinem natočil dokument, který mrazivým způsobem zachycuje, jak se v Rusku od počátku invaze na Ukrajinu militarizují tamní školy a tradiční výuku čím dál víc nahrazuje propaganda.
A po děsivých záběrech z válkou zbídačené Ukrajiny, které zachytil třeba oscarový vítěz 20 dní v Mariupolu, nabídl Pan Nikdo proti Putinovi neméně působivý pohled z druhé strany konfliktu. O dětech, které se učí zacházet se zbraněmi. O rodinách, které se loučí s mobilizovanými dětmi. O pozůstalých, kteří své příbuzné ztratili na frontě.
Pavel Talankin se rozhodl, že v zemi nezůstane a z Ruska utekl. Za sebou musel nechat rodinu, kterou už nejspíš nikdy neuvidí.
Potkáváme se na pražské Letné, v kancelářích produkční společnosti Pink, která se na filmu podílela a jejíž název ladí s Talankinovou mikinou v růžové barvě. Spoluautor dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi střídá Evropu a Hollywood, kam svůj film létá před vyhlášením Oscarů propagovat. „Ale zásadní je už samotná nominace. Na tom, jestli vyhrajeme, nebo ne, až tolik nezáleží,“ říká mi stylově oblečený třicátník.
Úspěšná oscarová kampaň stojí podle producentky snímku Alžběty Karáskové z produkční společnosti Pink na třech pilířích: kvalitním filmu, slavných osobnostech, které ke snímku přitáhnou pozornost, a v neposlední řadě také na penězích. A to nemalých penězích.
A přestože se producentům a producentkám podařilo sehnat prostředky od českého i dánského fondu – český přispěl 750 tisíc korun na kampaň, dánský necelými dvěma miliony – v kontextu oscarové soutěže jde o zanedbatelné částky.
Další peníze pak vynaložili převážně čeští podnikatelé a podnikatelky. V současnosti se na kampaň podařilo získat několik milionů korun.
„Pořád je to málo. Když proti vám stojí film s desítkami miliony dolarů od Netflixu, je to tvrdý boj,“ konstatuje producentka Alžběta Karásková. Přesto věří, že především díky povaze a síle samotného snímku a Talankinově příběhu mají v oscarovém konkurzu šanci.
Kdo všechno na kampaň přispěl?
Jan Barta, Libor Winkler, Silke a Jaroslav Horákovi, Serge Borenstein, Martin Vohánka, Daniel Bergmann, Jan Školník, Martin Palán, Max Skala, Ondřej Fryc, Michal Šaňák, Martin Hájek, Jan Vrzáček.
Ze známých tváří se pak do kampaně podařilo zapojit například ruského šachového velmistra Garriho Kasparova. Po newyorské projekci se s Talankinem procházel Central Parkem.
Je váš film do jisté míry univerzální výpovědí? Žije v Rusku hodně aktivních odpůrců války a režimu jako jste vy?
Pro mě bylo důležité, aby bylo zachováno jméno „mého“ města – Karabaš. A David (režisér David Borenstein, pozn. red.) se rozhodl vyprávět právě osobní rovinu příběhu spojenou přímo s městem. Nicméně samotná výpověď je symptomatická pro mnoho malých měst v Rusku. To samé se totiž děje ve všech školách. Přicházejí instrukce z Kremlu, z ministerstva školství a školy se jim musejí podvolit.
„Chtěl bych, aby tento film viděli lidé v Rusku,“ říkáte ve filmu. To se vám povedlo, snímek se brzy po uvedení tajnými kanály do Ruska opravdu dostal. Víte o někom, koho ten dokument inspiroval? Například k aktivismu, odvaze či protirežimní činnosti.
Neznám nikoho, kdo by třeba díky snímku zorganizoval protest, ale vím o lidech, kteří si díky němu začali klást otázky. Možná dokonce i změnili názor na to, co se v Rusku děje. Často mi píší lidé, kteří se ocitli v podobné situaci jako já, a sdílejí se mnou své zkušenosti.
Radíte jim, co dělat?
Radím jim, aby si všechno zaznamenávali – přinejmenším si psali deník –, abychom o jejich zkušenosti později mohli zpravit zbytek světa.
Jak jste si sám udržoval odstup od propagandy a uchoval si racionální nadhled nad situací?
Těžko říct. Nevybavuji si konkrétní moment, který by změnil můj pohled na dění v Rusku. Možná je to díky vzdělání, výchově, ale popravdě na to odpověď neznám.
Rusko jste opustil před rokem a půl. Proměnil se za tu dobu váš pohled na rodnou zemi skrze exilovou zkušenost?
Odjezdem se moje názory nezměnily. Jen mám teď méně informací o tom, co se v Rusku děje. I když čtu zprávy a sleduji aktuální dění, není to stejné, jako když člověk žije přímo na místě. Když si v Rusku čtete oficiální zprávy, které vydává režim, víte, že to všechno je lež. Nebo já to alespoň věděl. Stačí si u všeho říct pravý opak a hned znáte pravdu.
Kvůli filmu jste hodně riskoval. Namátkou: překročil jste hranice s natočeným materiálem. Na školní okna jste lepil písmeno X na podporu Ukrajiny. V kabinetu jste si vyvěsil vlajku, kterou má jako symbol ruská demokratická opozice. V jakou chvíli jste se opravdu bál?
Nejvíc jsem se bál toho, že by se Kreml dozvěděl, že spolupracuji s americkým režisérem, to by bylo opravdu nebezpečné. Měl jsem strach, když jsem opouštěl zemi s hard disky plnými natočeného materiálu. To bylo opravdu děsivé. A bál jsem se i v dalších situacích. Třeba když pod mými okny tři dny stálo policejní auto (výjev je zaznamenaný ve filmu, pozn. red.).
Byly chvíle, kdy jsem se hodně bál. „Je to jen paranoia, nikoho nezajímáš. Bude to v pohodě, všechno dobře dopadne,“ uklidňoval jsem sám sebe. Přes to, že tomu tak nakonec opravdu bylo, mi později mnozí lidé řekli, že jsem měl obrovské štěstí. Třeba že mě nezkontrolovali na letišti, když jsem odlétal z Ruska.
A teď se vůbec nebojíte?
Ne.
Ze snímku vystupuje váš opuštěný kabinet, coby „potopený ostrůvek svobody“, jeden z posledních v nesvobodné zemi. Váhal jste, zda raději zůstat v Rusku a být dál zdrojem naděje a svobody pro vaše studenstvo, nebo odjet a ukázat světu, co se doma doopravdy děje?
Ano, nad tím jsem přemýšlel. Nakonec jsem ale dospěl k závěru, že je důležitější ukázat záběry světu, dostat je z Ruska. A prostřednictvím filmu se nám podařilo zasáhnout mnohem větší publikum, než bych měl šanci oslovit ve svém kabinetu. A to i přesto, že současný ruský režim si ze zahraničních zpráv vybírá jen ty, které Rusko chválí nebo jsou vyloženě proruské.
Jenomže váš film, kritizující ruskou propagandu, se dočkal světového úspěchu a ten se jen těžko tají, chápu to správně?
Přesně tak. Díky nominaci na Oscary i premiéře na festivalu Sundance se to před ruskou vládou prostě ututlat nepodařilo. O dokumentu se tak dozvěděli i lidé v Rusku, což je strašně důležité.
Kdyby film Oscara opravdu získal, co by to pro Rusko a jeho občany znamenalo?
Zásadní je už samotná nominace. A na tom, jestli zvítězíme, nebo ne, zase tolik nezáleží. Díky nominaci se o filmu začalo mluvit, dostal se k více lidem. Pokud ale vyhrajeme, bude to důležitý signál především pro lidi, jako jsem já. Ruské občany, kteří vybočují, nesouhlasí s oficiálním narativem. A možná stejně jako já mají kameru a touhu zdokumentovat, co se děje i v jiných zařízeních. Nejen ve školách.
Oscar by vyslal jasný signál, že ve svém počínání nejsou sami a že pokud budou chtít, mohou svou zkušenost i oni sdělit světu a lidé jim budou naslouchat. A oscarové uznání filmu může navíc posloužit jako vzor i pro lidi v jiných zemí. Po projekci v Londýně za mnou přišla žena, která mi řekla, že snímek inspiroval její žáky v Bolívii, aby natočili, co se děje v jejich zemi.
Na filmovém festivalu v Budapešti, odkud jsem se zrovna vrátil, diváci stáli i o maďarskou distribuci. Chtějí totiž, aby snímek viděli i jejich příbuzní, protože v Maďarsku budou brzy volby a film otevírá důležitá témata i pro Maďary.
Součástí každého oscarového tažení je marketingová kampaň. Jak nyní vypadá ta vaše?
Mým úkolem je co nejvíce rozšiřovat povědomí o filmu. Pomáhám organizovat projekce a Q&A (otázky a odpovědi, pozn. red.) po nich, dávám rozhovory médiím. Kampaň mají na starosti producenti, nemám detailní vhled.
Vím ale, že ve Spojených státech byl problém vůbec sehnat distributora. A přitom když jsme před rokem snímek v USA uváděli poprvé – na festivalu Sundance –, ozval se nám zájemce. Film se mu líbil, chtěl ho prosadit na Oscary a vzít si nás pod křídla i s americkou distribucí (na Sundance tradičně přijíždějí streameři vybírat si oscarového favorita, pozn. red.).
Proč se to nestalo?
Protože vyhrál Trump a atmosféra v Americe se změnila. A člověk, který se nás chtěl ujmout, si v takové situaci netroufl náš snímek prosadit. A nebyl sám. Amerického distributora se nám nedařilo sehnat celý rok. Došlo k tomu až teď na konci ledna.
Myslíte, že vám rusko-ukrajinské téma dokumentu může u americké akademie spíše pomoci, nebo by vám mohlo i uškodit? V tom smyslu, že pro Američany se přece jen rusko-ukrajinský konflikt odehrává „kdesi daleko v Evropě“?
Na jednu stranu máte pravdu – pro lidi v USA je naše válka vzdálená a tématem jsou možná unavení, nechtějí o konfliktu slyšet. Na druhou stranu z reakcí, které dostáváme na projekcích v Americe, je zřejmé, že v souvislosti s jejich vlastní politickou situací klade film důležité otázky i pro Američany.
Jak to myslíte?
Třeba po poslední projekci ve Spojených státech mi někdo přeposlal tweet Donalda Trumpa, ve kterém školám nařizuje, aby promítaly dokument o Melanii Trump. V případě odmítnutí jim hrozí finanční postihy. (Snímek v režii Bretta Ratnera, který v minulosti čelil obviněním ze sexuálního násilí a objevil se v dokumentech Jeffreyho Epsteina, je patrně nejdražším dokumentem, jaký byl kdy natočen, částku 75 milionů dolarů hradila společnost Amazon MGM Studios, pozn. red.).
Američané zkrátka v našem dokumentu vidí hodně paralel i s tím, co se děje v USA.
Vidíte i vy sám paralely mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem?
Rozhodně. I Trump na školách zavedl vlasteneckou výchovu a ty hodiny se velmi podobají těm, které zavedl Putin v Rusku. Jen u nás se jim říká rozhovory o důležitých věcech a rozdíl je asi i v tom, že zatímco v USA nejsou všechny školy státní, v Rusku se výchova k vlastenectví nutně týká všech škol, protože všechny spadají pod ministerstvo školství. Američané mi dnes sami často říkají, že se řítí do propasti.
Ve snímku vidíme prvňáčky, jak recitují prorežimní básničky, i nedávné absolventy, jak se chystají na odvod. Od jakého věku děti podle vás vnímají, co nově zavedená vlastenecká výchova znamená?
Víte, věk v tom vůbec nemusí hrát roli. Někteří zkrátka nemají dostatečnou imunitu a nikdy neprokouknou, že se jedná o propagandu. Žijí s přesvědčením, že věci se mají tak, jak jim říkali ve škole. Pro Putina představuje vzdělání mimořádně účinný nástroj. Myslí na budoucnost a snaží se ovlivnit dnešní mladou generaci, protože tu může ovlivnit na celý život.
Jak na tuto generaci podle vás dopadne bezprostřední zkušenost s postupnou militarizací Ruska a sílící propaganda?
To je složitá otázka. Většina lidí vám totiž řekne, že dětství bylo nejšťastnější období jejich života. Včetně těch, kteří vyrůstali v otřesných podmínkách – bez kanalizace i tekoucí vody. Dospělí na dětství vzpomínají v dobrém, jako na šťastné období. A v tom má propaganda cílená na děti takovou moc. Až vyrostou, chtě nechtě si dětství budou spojovat s pozitivními věcmi.
V Rusku teď pravděpodobně vyrůstá generace lidí plně loajálních režimu a Putinovi. A i kdyby jeho režim padl, vznikne něco hodně podobného. Protože mezitím dospějí lidé, kteří byli vedeni k tomu, aby svůj život položili za vlast, aby byli ochotni zabíjet druhé.
Návrat diktatury, který dnes v Rusku pozorujeme, je důsledkem toho, že se ruská společnost nikdy nevyrovnala s pádem Sovětského svazu, s chybami, které udělala. O těchto věcech se v Rusku nikdy otevřeně nemluvilo. Předpokládalo se, že to zkrátka všichni chápou, že vědí, co se stalo. Dnes víme, že tomu tak ale nebylo.
I kdyby Putinův režim padl, vznikne něco hodně podobného.
A důsledky můžeme pozorovat v přímém přenosu: Rusko se stalo agresorem, okupuje cizí území a svoji propagandu šíří i v cizích zemích. To vše je důsledkem nevyřešené minulosti. A to samé se dělo v Sovětském svazu. Kreml lidem říkal a říká, jak se věci mají, a oni nevěří tomu, že by se mohly změnit.
Lze se tomu nějak bránit?
Demokracie není sad ani růžová zahrada, kam byste přišli a vzali si, co se vám zlíbí. Natrhali si ovoce přímo ze stromu a o nic se nemuseli starat. Naopak: demokracie je pustina a je na vás v ní vysadit stromy, zalévat je, starat se o ně, aby nesly ovoce a demokracie prospívala. Pokud to neděláte, velmi brzy vám uhyne.
Vy sám jste se narodil v devadesátých letech. Řekl byste, že jste prožil většinu života ve svobodné zemi?
Když budu mluvit o vzdělávání, tak Rusko, ve kterém jsem vyrůstal já, bylo svobodné. Ve škole jsme se učili občanskou výchovu, historii, ekonomii i právo. Dnes mají děti občanskou výchovu až v deváté třídě. Právo ani ekonomie se dnes na základních školách nevyučuje vůbec.
Já měl dva povinné cizí jazyky: angličtinu a francouzštinu. Teď se učí jen angličtina – dotace jedna hodina týdně. Dříve běžně uznávané mezinárodní jazykové zkoušky jsou dnes označované jako teroristické.
Vzdělávání se v Rusku opravdu hodně proměnilo oproti tomu, v čem jsem vyrůstal já. Ve školách se utáhly šrouby a navrch přibyly hodiny propagandy. Jako rozhovory o důležitých věcech nebo Rusko – země horizontů a další nesmysly.
Nesmysly?
Dívky se dnes na ruských školách učí třeba to, že by měly rodit děti v raném věku.
Příkladem za všechny může být nedávný případ z Čeljabinské oblasti (průmyslová oblast Ruska na na Jižním Urale, kde se nachází i město Karabaš, pozn. red.). Tamní učitelka říkala dětem, že ženám je vyšší vzdělání k ničemu, jen ztrácejí čas, který by měly využít pro rození dalších dětí. Paradoxem je, že právě tato učitelka má sama dvě vysoké školy.
K samotnému uvažování o filmu jste se dostal tak, že jste narazil na jakýsi web, který hledal lidi, jejichž práci ovlivnila „speciální vojenská operace“. Jak jste ale věděl, že se nejedná o špionážní web Putinových bezpečnostních složek?
To bylo samozřejmě riziko. Trochu jsem se bál, neměl jsem jistotu, ale když jsem se poprvé po telefonu spojil s Davidem (Borensteinem, spoluautorem dokumentu, pozn. red.), tak jsem slyšel, že je to člověk, který neumí rusky ani slovo. Vše si musel překládat s pomocí překladače. To na mě působilo důvěryhodně. Ale byl to risk.
Prostě jsem se rozhodl, že Davidovi a Helle (producentka snímku Helle Faber, pozn. red.) budu důvěřovat. Těžko ale říct, co mě k tomu přimělo. Když se mě na to lidé ptají – a děje se to často – říkám, že je to podobné, jako když nasednete do taxíku nebo do letadla, řidičovi i pilotovi musíte věřit.
Asi jsem k tomu přistupoval podobně. Moje role byla záběry natočit a pak jim je odeslat. Kontroly nad vším ostatním jsem se vzdal.
Kdy jste se poprvé setkal s Davidem Borensteinem a Helle Faber?
Poprvé jsme se potkali v Turecku, kam jsem přiletěl z Ruska, nejdříve s Helle a asi za dvě hodiny i s Davidem.
Jak to setkání probíhalo?
Bylo to zajímavé setkání. Tenkrát jsem chtěl už hlavně vidět, co dali dohromady, jak film vypadá. V Rusku jsem byl zvyklý na to, že když jsem cokoli natáčel u nás ve škole, tak jsem podstupoval velmi složitý proces: vše musel schválit zástupce ředitele, kterému jsem musel odevzdat podrobný scénář.
S Pan Nikdo proti Putinovi jsem vůbec nevěděl, za jakých podmínek snímek vzniká. A tak jsem se hned po příletu nedočkavě ptal Helle, zda film viděla a jak to vypadá. A ona mi řekla, že ho ještě neviděla. To mi připadalo zvláštní, vzhledem k tomu, že byla jeho producentkou. A v takovém duchu probíhalo naše první setkání. Založené bylo především na vzájemné křehké důvěře.
Cítíte se dnes spíše jako filmař a aktivista než učitel?
To nevím. Nejvíc se cítím být emigrantem. Aktivismus je ale mou důležitou součástí. Snažím se využít současnou pozornost k tomu, abych mohl opakovat: „Na této válce není nic dobrého a nikomu neprospívá.“ Proto jsem i vám řekl, že demokracie není samozřejmost a je potřeba se o ni starat, protože hrozbě zneužívání moci čelí celý svět. A je nutné si to neustále připomínat.
Chcete se přese všechno, kdyby to bylo možné, do Ruska vrátit?
Umím si představit, že bych si koupil letenku a suvenýry a odletěl do Ruska. Ale vůbec nedohlédnu, co by se dělo ve chvíli, kdybych prošel pasovou kontrolou. Psali o mně ruská oficiální i menší média a nedokážu říct, co by se se mnou stalo, kdybych se vrátil. Obávám se, že v nejbližší době to možné nebude.
A co budete dělat?
Asi teď půjdu spát. Pracovně ale nevím, neměl jsem čas se nad tím pořádně zamyslet, ale určitě bych chtěl dělat něco, co je prospěšné pro společnost.
The post S tajnými záběry z Ruska bojuje o Oscara. Varuje před generací oddanou Putinovi appeared first on Forbes.