Bezprecedentní komplikace. Jak se přenáší olympiáda z několika měst naráz?
Perfektní přenosové a informační pokrytí olympijských her máme dnes tendenci vnímat jako samozřejmost podobně jako u dalších velkých sportovních přenosů. Technologická úskalí máme tendenci vidět, až když se něco nepovede.
Selhání technologií si můžeme pamatovat třeba z her v Aténách roku 2004. Podcenění technologické přípravy tehdy spolu s historickou premiérou masového nasazení HDTV vysílání, 3G sítí pro mobilní přenosy a streamováním na internet vyústily v problémy s vysíláním prvních událostí.
Technologické problémy provázely také vysílání z Londýna v roce 2012 nebo Tokia v roce 2020, kde se pro změnu poprvé masivně zapojily placené streamovací platformy.
Letošní zimní olympijské hry v severní Itálii představují svým způsobem technologický precedent. Jak již trochu napovídá jejich název, tedy Milano-Cortina 2026, neodehrávají se uvnitř nebo v blízkosti jednoho tradičního hostitelského města. Místo toho jsou rozeseté napříč celou severní Itálií.
Nekonvenční rozlehlé uspořádání, které sahá od Livigna přes Antholz a Cortinu d’Ampezzo až po Veronu a konečně Miláno, kde se konal zahajovací ceremoniál, přitom nepředstavuje noční můru jen pro olympijskou produkci a tradiční logistiku. Síťová infrastruktura a přenosové datové okruhy jsou jako opomíjená popelka, na které ale velká část toho všeho stojí a padá.
I přes to všechno přenosy zatím fungují na jedničku.
Celý technologický balíček – síťové směrovače, koncové wi-fi přístupové body, bezpečnostní prvky i softwarová vrstva – přitom stojí na bedrech jediné technologické firmy: HPE. Ta využívá svou síťovou infrastrukturu Mist, která spravuje jednotlivé sítě a umožňuje jim reagovat a přizpůsobovat se v reálném čase náhlým stresujícím událostem.
„Umělá inteligence není nějakým cool znějícím zbytečným doplňkem, ale základem fungování olympijské sítě. Její primární rolí je automatizovat síťové operace – monitorovat výkon, identifikovat anomálie, předvídat potenciální problémy a umožňovat samoopravné akce v reálném čase. To umožňuje síťovému týmu proaktivně řešit problémy, často ještě dříve, než si je uživatelé vůbec uvědomí,“ vysvětluje úlohu AI v síti na dotaz Forbesu senior obchodní ředitel HPE pro jižní Evropu Stefano Andreucci.
Firmě k této exkluzivitě notně dopomohla loni dokončená akvizice kalifornského síťového giganta Juniper Networks, která firmu vyšla na 14 miliard dolarů. Právě Juniper Networks totiž byl v roce 2024 vybrán jako jeden z technologických partnerů olympiády.
Kilometry kabelů
Stejně jako olympijské hry testují fyzické limity sportovců, na samou hranici možného posouvají i schopnosti technologií. Tenhle trend má dlouhou historii: již na kontroverzních hrách v Berlíně v roce 1936 byl pokus o první televizní přenos, i když pouze na krátkou vzdálenost. V roce 1960 už vysílání z olympiády v Římě viděli lidé po celém světě.
Hry v Atlantě v roce 1996 pak přinesly vůbec první webové stránky s aktualizovanými výsledky a fotografiemi. O osm let později v Athénách došlo k revoluci v podobě prvního plošného online vysílání a Torino v roce 2006 pak jako první zavedlo vysílání pro mobilní telefony.
Technologický milník, který si přichystaly hry Milano-Cortina 2026, bude, pomineme-li nebývalé nasazení dronů, ležet bezesporu v rozsahu nebývale komplexní počítačové sítě. Ta tvoří páteř nejen pro digitální přenosy, ale udržuje celý olympijský informační ekosystém v chodu.
Abychom si představili, jak velký oříšek to představuje, připomeňme si, že je na olympiádě přes 40 pokrývaných míst, z toho zhruba 15 sportovišť, kde soupeří 3000 sportovců v rámci 116 sportovních utkání. To vše ve třech regionech o celkové rozloze okolo 22 tisíc kilometrů čtverečních.
Když technologické zázemí letošní obří akce převedeme na jednotlivé síťové prvky, dostaneme přes 4900 wi-fi přístupových bodů, přes 1500 síťových switchů, 70 profesionálních směrovačů a dalších zhruba 30 softwarově definovaných Smart Session Routerů vybavených umělou inteligencí. A k tomu samozřejmě kilometry kabelů.
Největší sportovní události, jako jsou hry v Miláně-Cortině, generují v průběhu události datové toky v řádu petabajtů dat. To je násobně více, než na co jsou navrhovány běžné komerční počítačové sítě. Za obřím množstvím dat stojí kombinace živého vysílání, mediální produkce, samotný provoz akcí, bezpečnostní systémy a miliony připojených zařízení.
„Protože objemy provozu výrazně kolísají v závislosti na harmonogramech soutěží, vysílací aktivitě a provozních potřebách, je obtížné rozdělit je na pevná denní čísla. Nejdůležitější je, aby síť byla navržena tak, aby se dynamicky škálovala a spolehlivě fungovala při špičkové zátěži, spíše než aby byla optimalizována pro průměrný den,“ vysvětluje Andreucci.
To je samo o sobě pořádný technologický bolehlav. Do rovnice však musíme přidat ještě kybernetické útoky na olympijskou infrastrukturu, které již patří k tradici (úspěšný útok například způsobil výpadky internetu během zahajovacího ceremoniálu her v Pchjongčchangu), ale během války na Ukrajině dosáhly bezprecedentních hodnot.
„Významné globální události jsou terčem hackerů neustále, pro síť na Miláno-Cortina 2026 jsme proto museli mít bezpečnost zabudovanou do každé vrstvy, včetně kontroly přístupu s nulovou důvěrou, aktivní detekce a zmírňování hrozeb řízené umělou inteligencí v reálném čase. Smyslem již není hrozby detekovat, ale spíše je předvídat, omezovat a neutralizovat, aniž by to jakkoli narušilo provoz her,“ uzavírá Andreucci z HPE.
A pokud máte strach, že se extrémně nákladná infrastruktura po hrách stane jen dalším olympijským pomníkem, tak můžete být v klidu. Všechny části budou opět rozebrány a nabídnuty na sekundárním trhu jako použité zboží.
The post Bezprecedentní komplikace. Jak se přenáší olympiáda z několika měst naráz? appeared first on Forbes.