Menší role státu i památkářů. Stavební zákon je šancí na restart, říká šéf IPR

Tak nějak se to sešlo. V relativně krátké době po sobě mohou přijít dvě zásadní věci pro výstavbu v Praze. V květnu by měl být po mnoha letech příprav schválen nový Metropolitní plán, podle kterého se bude Praha na dalších minimálně dvacet let plánovat. A zároveň nová vláda připravuje další revizi stavebního zákona, která by mohla začít platit někdy v příštím roce.

O dopadech připravovaného stavebního zákona na budování v hlavním městě i o novinkách, které přinese do výstavby v Praze Metropolitní plán, mluví v rozhovoru ředitel Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy Ondřej Boháč. A popisuje v něm i to, proč se v Česku nemohou velká města rozvíjet sama, jako je to běžné na západě, ale musí je kontrolovat stát.

Do článku, který jsme o chystaném novém stavebním zákoně vydávali, jste mi napsal komentář, že novelu stavebního zákona vnímáte jako největší pozitivní systémovou změnu v oblasti rozvoje měst za poslední dekádu. V čem ta pozitivita tkví?

Aktuálně projednávaný zákon je hodně podobný tomu předchozímu návrhu v předminulém volebním období. Je tu například doporučení státu, že má vzniknout samostatný státní stavební úřad. O tom by se dalo debatovat, já si třeba nemyslím, že je to šťastná věc, ale budiž, respektuji ty důvody.

Ovšem významná slabina, kterou ten původní zákon měl a na kterou jsme opakovaně upozorňovali, je, že polovinu současných problémů tvoří územní plánování. A bez plánování a možností měst vytvořit dohodu v území, nebude nikdy rychlé povolování.

V tomto nás pozitivně překvapilo, že ta novela je poučenější, a přestože nedělá reformu plánování, tak jde významně tím směrem. Přesunuje plánování do samospráv, a to je velká pozitivní změna. V rukou samospráv bylo plánování naposledy snad za první republiky.

Takže jde připravovaný zákon naproti městům? Praha i další velká města často mluvila o tom, že územní plánování hraje do karet spíše menším obcím, přitom velká města mají jiné podmínky, která současný stav příliš nebere v potaz… 

Problém plánování u nás je ten, že systém je nastaven na průměr. Stát říká obcím, musíte plánovat, ale je vás moc, takže my to uděláme za vás. Tím pádem je ten systém jednotný a míří na průměr a na velikost obce třeba o osmi tisících obyvatel. Tam to relativně funguje, ovšem ty malé to zatěžuje úplnými nesmysly a pro ty velké to také nefunguje.

Tohle teď zákon navrhuje změnit v tom smyslu, aby plánování spadalo pod obce, jimž posiluje kompetence. A zároveň odstraňuje problematiku systémové podjatosti (riziko, že úředník obecního úřadu rozhoduje o věci, na níž má obec výrazný zájem, pozn. red.).

Jasně, mohou tam být i negativa, pro řadu lidí se úplně změní styl práce, někoho to děsí, někdo říká, že se územní plánování rozvolňuje. Ale mně vlastně připadá, že to jsou správné kroky. Když se podíváte do Mnichova, Kodaně, Amsterdamu, tak zjistíte, že to tam takto funguje běžně. A my se do těch měst jezdíme závistivě dívat, jak dobře tam staví. Ten zákon zkrátka nenavrhuje nic jiného, než je v Evropě běžné. 

Zaznamenal jsem i kritiku, která se týká památkové ochrany. To je v Praze také celkem třeskavé téma. Někdo tvrdí, že přijdeme o památky, podle jiných zase památkáři blokují všechno a nedá se stavět skoro nic. Jak to vidíte? Mají památkáři až příliš velkou moc?

Náš systém je nastavený tak, že všechny dotčené orgány včetně památkářů mají velkou sílu věcem zamezovat. Památková péče je určitě důležitá a ctěná profese a ochrana prostředí je potřeba. Ale jestli chceme město stavět efektivněji, musíme si zvyknout na to, že pozice „pokud já nechci, tak vy nebudete stavět“ se musí oslabit.

Musíme přejít více do formy interakce a dohody. Dotčené orgány dnes nejsou mentálně nastavené na nějaké kompromisy. Je to pochopitelné, ony mají svůj zákon, který jim říká, tohle musíte ochránit a uchovat.

Ale život a společnost jsou složité a nikde v Evropě to nefunguje tak, že by dotčené orgány měly takhle silné postavení. Mají mít možnost se vyjádřit, zamezit excesům, obhájit svůj postoj, ale stejně důležitá je možnost říct, že pokud bude jejich názor moc radikální, tak se třeba nikdy nepostaví bytový dům. A to už je nějaká protihodnota.

Každý vám podepíše, že je potřeba památková péče, ale když se pak lidí ptáte, co je pro ně důležité, řeknou vám, že chtějí bydlet, chodit do práce, mít školu a mít místo pro rekreaci. A nic z toho není chráněným veřejným zájmem, zato památková péče ano.

Památkáři nejsou ti, kteří bojují za kvalitnější město, oni bojují za to, aby ochránili památku. To se ale ne vždy rovná kvalitní život ve městě. V tomhle směru mi přijde, že je dobře, když stát řekne, aby obec, do které mohou lidé volit své zástupce, mohla ukázat, kde má zájem na rozvoji a na výstavbě bydlení. A aby měla stejně silný hlas jako památkář. 

Takže jde o to srovnat sílu toho hlasu…

Přesně. To neznamená zbavit se památkářů. V žádném případě. Ale musí se to vyvážit do roviny, aby i oni pochopili, že někdy některé jejich postoje způsobují ve městě destrukci. Musí to být dialog.

A tohle má ten připravovaný zákon šanci narovnat?

Pochopil jsem, že záměr je takový, aby v těch nejchráněnějších zónách, tedy v památkových rezervacích, měli památkáři tu neprůstřelnou pozici dál. A to mi přijde v pořádku. Ale v širších ochranných pásmech už musí být v dialogu. Nechápu to tak, že by nastal konec památkové péče. 

Ještě bych se vrátil k tomu centrálnímu stavebnímu úřadu. Jak to bude fungovat v kontextu Prahy? Ta má dvaadvacet stavebních úřadů na městských částech, každý rozhoduje trochu jinak, je to fragmentované. To pod centrálním úřadem nebude?

Já jsem na to vlastně dost zvědavý. Myslím, že zákon má potenciál tyhle vztahy přepsat. Bude záležet na tom, jak se to provede technicky. Měl by fungovat celostátní úřad rozvoje území a pod ním bude čtrnáct krajů, přičemž jedním z nich je Praha.

V logice toho zákona se zdá, že v Praze bude jeden krajský stavební úřad. Ale myslím si, že pod ním bude několik detašovaných pracovišť. Dvaadvacet je zbytečně moc už jen z praktické roviny, protože dobrých lidí zas tolik není a je lepší je mít méně pracovišť, ale mít je kvalitně obsazené.

V rámci iniciativy CityDeal také často kritizujete institut takzvané přenesené působnosti, kvůli kterému dochází k situacím, kdy dá například jeden úředník k záměru pro výstavbu souhlasné stanovisko za město a vzápětí druhé nesouhlasné za stát. V čem je ten největší zádrhel?

Když sněmovna vydá nějaký zákon, tak máme všichni v této republice povinnost ho naplňovat. To je naše společenská dohoda. Tím pádem mi připadá vadné, když stát na města dosazuje vlastní úředníky, kteří mají města hlídat, jestli dodržují zákony.

I kdyby ten záměr byl ze začátku ušlechtilý v tom, že mají státní úředníci městům pomáhat, tak zdegeneruje do situace, kdy úředníkům vlastně komunální politici překáží a kdyby je z měst vyházeli, bude to z jejich pohledu vlastně lepší. V tom žít nechcete a s demokracií to nemá mnoho společného.

Přijde mi v pořádku, aby demokraticky reprezentované město s dostatečným aparátem o sobě rozhodovalo samo. Ať si stát hájí letiště, dálnici a vysokorychlostní trať, ale zbytek si přece může město povolovat samo. Takhle fungují města v západní Evropě. Starosta s vlastním aparátem tam má pravomoc podepisovat stavební povolení.

U malých obcí, kde se musí jeden starosta prokousávat legislativou, na což nemá kapacity, dává smysl, že stát dodá úředníky, kteří mu s tím pomohou. Ale ve větších městech to je zbytné. Jsme prostě experti na to, vytvářet rozhodování o stejné věci na mnoha úrovních.

Proč by opak mohl někomu vadit?

Společnost má představu, že se má starosty vlastně bát, a že tu práci musí dělat nezávislý úředník. Už se ale nebere v potaz, že něco jako odborný nezávislý úředník neexistuje. Pořád mi připadá lepší, aby se rozhodování o městě generovalo z voleb, kde když něco nefunguje, máte šanci to změnit. Úředníka nezměníte, ten tam sedí čtyřicet let.

Město má o sobě prostě rozhodovat samo, pokud na to má ten aparát. Dnes to možné není, takže se jde cestou této rozluky, kdy stát alespoň říká, vy si plánujte, my budeme povolovat. 

A nikde jinde na západ od nás tohle dvojí rozhodování není?

V západních městech neznají nic, jako je přenesená působnost státní správy. Řešil jsem to s tehdejší ministryní Dostálovou, která mi říkala, že ve Vídni přece také rozhodují státní úředníci. Jenže Vídeň je stát ve spolkové republice. A parlament města Vídně, což je naše zastupitelstvo města Prahy, vydává zákony, kterými se Vídeň řídí. Takže to je něco jiného. Nikde není systém, že by stát kontroloval, jak o sobě město rozhoduje. Ta města jsou daleko svobodnější. 

Kdy u nás k tomu zdvojení kontroly došlo?

To nepochází z komunismu, to jsme si vymysleli v devadesátých letech.

Chtěli jsme být papežštější než papež?

Jsou na to různé teze. Za socialismu byli předsedové místních národních výborů ti nositelé komunistické ideologie a vedle toho byli třeba ti památkáři nebo útvar hlavního architekta, kteří byli tak trochu ve vnitřní odborné opozici vůči systému. A plno věci tito lidé vybojovali a zachránili.

Třeba asanace, která se udála na Žižkově, se plánovala na mnoha místech a mohlo to dopadnout daleko hůře. Takže tady byl založený nějaký vztah, že starosta je vlastně ten divný a úředníci jsou ti hodní, co to všechno odborně drží.

Vůbec tomu nepomohla divoká devadesátá léta, kdy řada starostů byla opravdu zkorumpovaných. Ale také se plno dobrých věcí udělalo, s energií a odvahou, která nám dnes třeba chybí. V reakci na toto, po mém soudu, vznikla ta přenesená působnost státní správy, kdy musí být nějací nezávislí úředníci, kteří ty zlé starosty pohlídají.

Zdegenerovalo to do podoby, kdy si úředníci řekli, že začnou rozhodovat sami. Že tomu politici nerozumí a hlavní slovo má mít úředník. To ale podrývá důvěru v demokracii a v komunální volby. Když zvolím politika, on mi něco slíbí a pak mi čtyři roky vysvětluje, že to nejde, protože to nepovolí úředníci, tak já tomu přestávám věřit. A nepůjdu volit. Lidé si oprávněně myslí, že primátor řídí město, ale tak to úplně není.

V květnu by měl být schválen pražský Metropolitní plán. Na ten se čeká už hodně dlouho. Je to nakonec vlastně dobré načasování? Že v podobném časovém horizontu bude i stavební zákon i nový územní plán Prahy?

Já si myslím, že by se to navzájem mohlo podpořit. Plán přináší městu velký potenciál. Vůbec se toho souběhu nebojím, naopak pro nové formování těch úřadů bude asi jednodušší, že se na tom novém úřadu budou učit pracovat už rovnou s Metropolitním plánem a nebudou se muset učit starý plán a pak přeučovat na nový. 

Jak to tedy s Metropolitním plánem vypadá? Míří už skutečně do finále?

My to určitě odpracujeme v té věcné rovině, ta rozhodovací je pak na politicích. Věcná rovina je taková, že jsme po opakovaném veřejném projednání, dopracováváme připomínky a máme zelenou od státu, respektive všech státních úřadů, které s plánem souhlasí. Toho je daleko složitější dosáhnout, než to možná zní. Teď už je čistě na zastupitelích města, aby tu věc schválili nebo ne.

Je potřeba říct, že je to plán pro nějakých pět set kilometrů čtverečních. Sám bych tam našel pár věcí, které bych si představoval jinak, ale zároveň jsem neslyšel argument, kdy by někdo z těch politiků kvůli nějaké jednotlivosti řekl, že nepodpoří celý plán.

Je lepší ten ho vydat už teď a pak to třeba ještě dočistit, protože celkové benefity pro město jsou ohromné. Zastupitelé vnímají svoji odpovědnost a ve finále hlasují racionálně, i když to občas na jednáních nemusí tak vypadat. Mám z toho dobrý pocit, jsem za to rád a motivuje mě to víc důvěřovat demokracii. 

Jako asi největší přínos toho nového plánu osobně chápu to, že nebude potřeba na téměř každém pozemku, kde chce někdo něco stavět, čekat na změnu zastaralého a nevyhovujícího územního plánu. Je to tak?

V tom je to veliký posun. Mnoho těch změn nebude nutné dělat a bude snazší dosáhnout dohody v území pomocí územní studie. Během toho se může investor, městská část a město nad studií dohodnout na tom, kam v rámci území třeba přesunout školu, jak upravit budoucí ulice a podobně, aniž by se na každou tuto dílčí věc musel měnit územní plán.

To je obrovské zrychlení, protože proces, který trval osm let, může trvat rok. Navíc všechny rozběhnuté změny územního plánu už v novém Metropolitním plánu jsou. Takže je to jako bychom naráz schválili přes dvě stě změn. K tomu je tam doplněk plánovacích smluv, což v minulém plánu nebylo, a je to opět věcná dohoda bez zbytečné byrokracie.

Takže v praxi to znamená, že bude výstavba flexibilněji reagovat na poptávku, situaci na trhu, ekonomiku a tak dále?

Je to tak. Mělo by to přinést možnost se s investorem lépe dohodnout, reagovat na trendy, změnit obsah budov, a to velmi flexibilně. Velkým neduhem plánování je to, že velkou část problémů zjistíte až v momentě, kdy nataháte ulice, konkrétní domy, objemy, uděláte si dopravní model, umístíte tam nějakou vybavenost a najednou pochopíte, že by některé funkce bylo lepší prohodit, park trochu posunout, ulici vést trochu jinudy.

To nikdy nemůžete vědět dopředu. Nedá se milionové město namalovat na první pokus. Tahle konkrétní dohoda na konkrétních domech, ulicích, parcích je to nejživější na celém plánování. 

A v současnosti, když se zjistí, že by se hodilo školu postavit jinde, musí se zas jít cestou změny územního plánu?

Ano, velmi často se to stane. A v tu chvíli je to zdržení plus čtyři roky. A potom je na obci, aby řekla, stojí nám to za to, počkáme. Nebo si řekne, že to za to nestojí, udělá to podle platného plánu, ale pak ta čtvrť je o to horší.

V tomto tedy pozná efekt Metropolitního plánu i Pražan? Že bude mít lepší město? Protože přinos pro developera je jasný, pro něj to znamená méně vrásek a rychlejší byznys…

Jednoznačně. I třeba tím, že nový plán na rozdíl od stávajícího dbá na charakter města, řeší městskou strukturu, a bere v potaz, jestli chcete stavět na sídlišti, na Vinohradech nebo na Babě. Aby výstavba zkrátka odpovídala okolní zástavbě. V tom je to velký kvalitativní posun.

Co se týče výškových limitů, tak Metropolitní plán povoluje maximálně sto metrů, a to jen na pár místech. Developeři mluví o stometrové poklici. Je možné i tak někde v budoucnu postavit něco vyššího, pokud na tom bude politická a společenská shoda?

Určitě to je možné. Plán je pořád jen politická dohoda a dá se ve všech jeho parametrech měnit změnou územního plánu a projednáním s památkáři. Ale k tomuhle bych rád řekl, že výškové stavby nerovná se dostupné bydlení. To jsou úplně rozdílná témata.

Výšková stavba je něco, čím tvoříte obraz města, jeho tvář, město tím o sobě vypráví nějaký příběh a dává najevo, jestli chce být moderní metropolí. Výškové stavby také pomáhají s orientací ve městě, protože se staví u stanic metra nebo na významných křižovatkách.

Tohle všechno můžete i nemusíte dělat. Vy tím navenek říkáte, co si o tom městě myslet a ekonomicky vyprávíte nějaký příběh. Jestli to je metropole, která se rozvíjí, nebo ne. Můžete tím oslovit nějaký druh investorů, podnikání, což generuje příjem městu. A pak je druhá otázka, co se týče územního plánu jiná, a to je otázka kvality životního prostředí ve městě, kvality prostranství i zástavby a dostupnosti bydlení. To je trochu jiné téma, ale také se týká výšek.

Dvoupatrové kompaktní město se postavit nedá, ale osm pater plus jedno dvě ustupující už ano. Metropolitní plán celoměstsky řeší primárně právě toto a všechny brownfieldy navrhuje velmi kompaktní a pro hodně lidí, i když tam není zrovna mrakodrap. Navíc byty ve výškových budovách jsou spíš exkluzivní bydlení než dostupné.

Pro developery je výšková stavba také něco, co jim zlepšuje image…

Ale je to důležité i pro image celého města. Atraktivita měst po světě se hodnotí i podle toho, jestli mají nějaký downtown, místa, kde se staví odvážná architektura. Já si myslím, že je to dobře a i Praha by to měla umět. Na druhou stranu máme městkou krajinu velmi unikátně zachovanou, tak je potřeba to řešit citlivěji.

Je na místě se na to dívat oběma úhly pohledu. A plán se o to od začátku snaží. Od začátku říkal, že někde mají být vyšší domy, jen v některých těch místech se ta výška snížila. Může to být na škodu, pro někoho je to naopak vítězství. 

Když nebudeme řešit přímo věže, ale u výšky ještě zůstaneme, tak často slyším názor, že třeba Smíchov City mělo být aspoň o dvě patra vyšší, že je to promarněná příležitost. Je Metropolitní plán v těch rozvojových územích v tomto volnější?

Řeší to líp. On ten Smíchov byl takový první otevřený brownfield. Je pravda, že kdyby tam byla dvě patra navíc, tak by to bylo ku prospěchu, teď to je prostě malé. V tomto směru je to špatně.

Je trochu paradox, jak jsme upnutí na počet pater, ale když jdete třeba Vinohradskou, tak tam jsou vedle sebe domy třípatrové i jedenáctipatrové. A vůbec vás to v té jedné zástavbě nedráždí. Na náměstí Míru jsou činžáky, které byly původně čtyřpatrové, dneska mají o tři patra navíc, protože se zjistilo, že město má růst nahoru.

Kdyby na Smíchově měly domy o dvě patra víc, tak by to městu rozhodně pomohlo. A pomohlo by to i ceně bydlení v tom celku, jenže převážila otázka památkové péče. To je ostatně debata, která se vedla i v Bubnech. I ty by snesly víc pater, ale je to nějaká dohoda, kterou respektujeme.

Jak jsou na tom vlastně Bubny, když jste je zmínil? Ty také odbrzdí Metropolitní plán?

Změna územního plánu se už nevydá, minulý týden se dávaly na zastupitelstvo poslední změny stávajícího územního plánu. Takže Bubny otevře nový plán. Ale jinak ta jednání nad plánovacími smlouvami i územní studií běží kontinuálně. 

Jeden z tamních investorů mi říkal, že je v celém tom území složité vyjednat kontribuční smlouvy, protože je tam třeba oproti nákladovému nádraží Žižkov spousta majitelů pozemků. Ale že tam díky Metropolitnímu plánu bude mechanismus, aby na sebe nemuseli jednotliví investoři čekat…

To je další výhoda Metropolitního plánu. Dnes jsou plánovací smlouvy navázané na celé území. Nový plán zavádí mechanismus, že městu zůstane úloha koordinovat studie a projekty, ale je možné se v rámci studie dohodnout třeba jen s jedním vlastníkem a uzavřít s ním plánovací smlouvu. Takže když někdo zdržuje nebo nechce, je možné tím ty ostatní neblokovat. Na městu zůstane úkol, aby to, co pustí, bylo kompatibilní se zástavbou, která tam vznikne později.

Váš Institut plánování a rozvoje čeká stěhování, protože se budou rekonstruovat Pragerovy kostky, ve kterých dnes sídlí. Už víte, kam?

Budeme v Holešovicích v ArtGenu. Řešili jsme různá místa, ale protože Praha zároveň chystá stěhování magistrátních úředníků na Václavské náměstí, tak se to potkává trochu nešťastně. Proto jsme se dohodli na nájmu v administrativní budově. Tam bychom se měli v létě přestěhovat.

A CAMP, tedy Centrum architektury a městského plánování, bude také nějak provizorně fungovat?

Ohledně CAMP místo ještě trochu řešíme, ale ten současný bude zavřený. A to vše, co obsahuje, se dá obtížně přenášet. Chceme ale vytvořit něco jako menší CAMP Point, buď přímo v té budově na Argentinské, nebo v Pražské tržnici. Tam už dnes chodí dost lidí a hezky to tam zapadá. Chceme, aby ten prostor byl dostupný pro lidi i pro magistrát, ale zároveň přiměřeně blízko tomu dočasnému IPR.

A až se rekonstrukce dokončí, jaké to v Pragerových kostkách bude? Kromě toho, že asi budete mít o něco lepší a obyvatelnější kanceláře…

Zvenku by to mělo být hodně podobné, dokonce ještě trochu více „pragerovější“. Věci, které se na budovy nalepily v čase, půjdou pryč a celý areál by měl být čistší. Budovy by měly splňovat základní požární parametry, měly by také lépe fungovat z hlediska energetiky nebo udržování teploty. Ty původní Pragerovy objekty byly vlastně takové první open space, bylo to daleko více otevřené, dnes je to hodně přepříčkované. Takže interiéry se více otevřou.

A hodně se změní CAMP. Ten udrží svůj základní koncept velké projekční stěny a auditoria, ale dnes je strašně přetížen, chodí do něj daleko více lidí, než je kapacita. Takže plocha se zhruba zdvojnásobí a celé přízemí areálu bude veřejný prostor a součást CAMP. Bude tam větší studovna, větší zázemí.

The post Menší role státu i památkářů. Stavební zákon je šancí na restart, říká šéf IPR appeared first on Forbes.