Když šéf bere tisícinásobky zaměstnance. Jak číst platové nůžky nejen ve Starbucksu

Ranní špička. Fronta se vine až ke dveřím, mobilní objednávky pípají rychleji, než se stačí vydávat kelímky, a zákazníci nervózně sledují hodinky. Barista má tempo sprintera a mzdu, která sprint nepřipomíná. Typický pracovní den v kavárně Starbucks.

Ve stejné firmě si generální ředitel společnosti Brian Niccol loni přišel na zhruba 31 milionů dolarů (kolem 634 milionů korun). O rok dříve to bylo dokonce 96 milionů dolarů (téměř dvě miliardy korun), většinu tvořily akcie udělené při jeho nástupu do čela nadnárodního kolosu.

Samotné číslo ale není tak výjimečné, jak by se mohlo zdát. Ve Spojených státech berou šéfové velkých korporací běžně desítky milionů dolarů ročně. To, co ve Starbucksu vyvolává otázky, není samotná výše odměny na vrcholu firmy. Je to spíš vzdálenost mezi vedením a běžným zaměstnancem u značky, která dlouhodobě staví svou image na firemní kultuře a korektním vztahu k pracovníkům.

Poslední zveřejněná data ukazují, že mediánový zaměstnanec Starbucksu v USA vydělá přibližně čtrnáct tisíc dolarů ročně. Poměr mezi odměnou CEO a typického pracovníka tak vychází v řádu tisíců ku jedné.

Průměr amerických firem v akciovém indexu S&P 500 se přitom pohybuje zhruba kolem 285 ku jedné. Čím to, že šéf světoznámého gigantu si může kávu osladit ne o trochu, ale o mnohonásobně víc?

Kde se nůžky rozevírají nejvíc

Podobné nůžky nejsou výsadou jedné kavárenské sítě. Na vrcholu tabulek se objevují hlavně firmy, které zaměstnávají velké množství nízkopříjmových pracovníků. Oblečení, fastfood nebo třeba diskontní maloobchod.

Abercrombie & Fitch, Gap či Ross Stores mají odměnu generálního ředitele také v několika tisících násobků mediánové mzdy zaměstnance. Coca-Cola se pohybuje zhruba kolem dvou tisíc násobků. V technologických firmách, kde je mzda programátora výrazně vyšší, vychází tento násobek podstatně menší i při vysokých odměnách managementu.

Z těch čísel se dá vyčíst mimo jiné struktura byznysu. Čím víc je firma postavena na velkém počtu pracovníků v provozu a částečných úvazcích, tím víc se statistika rozjíždí. Starbucks má stovky tisíc zaměstnanců po celém světě a velkou část tvoří právě krátké směny v kavárnách.

Akciové odměny vedení pak přidají druhý efekt. Velká část platu CEO není klasická mzda, ale balík akcií závislý na hodnotě firmy. Na papíře tak vzniká částka, která několikanásobně převyšuje to, co typický zaměstnanec vydělá za celý pracovní život.

U šéfa Starbucksu to v roce 2024 byl 6666násobek mzdy typického zaměstnance. Ten by tak musel začít pracovat zhruba v roce 1740, aby vydělal tolik, kolik bral jeho šéf ve zmíněném roce.

Provozní riziko v kelímku

Investora ve skutečnosti nezajímá spravedlnost, ale výsledek. Velký rozdíl mezi odměnou vedení a zaměstnanců není sám o sobě problém. V americkém retailu existuje desítky let a některé firmy na něm vyrostly. Coca-Cola i Walmart mají dlouhodobě stabilní zisky i přes výrazné rozdíly v odměňování.

U Starbucksu se ale do obrazu přidává další vrstva. Firma v posledních letech čelí americkým odborovým organizacím, vysoké fluktuaci pracovníků a zároveň opatrnějším zákazníkům, kteří citlivě reagují na cenu.

To už nejsou abstraktní pojmy. V řetězci, který stojí na desítkách tisíc provozoven a statisících zaměstnanců, se každá změna mezd nebo benefitů okamžitě propíše do nákladů.

Proto se nůžky přestávají týkat reputace a začínají se týkat hospodaření. Zvýšení hodinové mzdy o pár dolarů na pracovníka může v absolutních číslech znamenat stovky milionů dolarů ročně. Ve chvíli, kdy růst tržeb zpomalí, se z rozdílu mezi patry firmy stane čistě finanční otázka.

Na vývoji je to vidět. Akcie Starbucksu v minulém roce odepsaly 7,7 procenta a šlo o čtvrtý rok poklesu v řadě. Nový šéf Brian Niccol spustil program návratu ke kořenům značky, upravuje provoz kaváren a zjednodušuje nabídku.

Firma po zhruba roce a půl vykázala růst srovnatelných tržeb až v posledním reportovaném kvartále. Na voňavé latté v klidu houpacího křesla to zatím nevypadá.

Česká verze stejného příběhu

Český obraz vypadá na první pohled odlišně. Podobné tabulky se tu nevydávají, protože firmy nemají povinnost zveřejňovat poměr odměny managementu a zaměstnanců.

Rozdíl však existuje také, jen má jinou podobu. Ve Spojených státech tvoří velkou část odměny vedení akcie a opční programy. V tuzemsku je řada velkých podniků kontrolována konkrétními vlastníky nebo holdingy, a hlavní výnos se proto často realizuje spíše formou dividend než manažerské mzdy.

Manažer českého řetězce tak může mít relativně standardní mzdu. Debata se pak vede spíše o maržích, cenách nebo tržní síle než o výši odměn generálních ředitelů. Ačkoli i ty jsou v Česku vděčným tématem.

Rozdíl mezi výplatou baristy a šéfa kavárenského řetězce možná nikoho nepřiměje přestat pít kávu. Pro investora je to jen rychlá nápověda, kolik potenciálního napětí firma v sobě nese a kolik ho unese, až přijde horší rok.

Rozdíl mezi patry firmy totiž mimo jiné ukazuje, jak velký manévrovací prostor má management ve chvíli, kdy přestanou růst tržby.

The post Když šéf bere tisícinásobky zaměstnance. Jak číst platové nůžky nejen ve Starbucksu appeared first on Forbes.