Šest let poté. Šrámy po brexitu jsou v britské ekonomice stále jasně vidět 

Přesně před šesti lety Velká Británie opustila Evropskou unii. Navzdory původním představám brexit nebyl jednorázový šok, ale odstartoval dlouhou a bolestivou adaptaci na novou realitu. S následky svého historického kroku se Spojené království doposud zcela nevyrovnalo. 

Britská ekonomika nevzkvétá. Reálné mzdy stagnují, investice jsou mizivé, spotřebitelé šetří a nezaměstnanost stoupá. Analytici pro letošek prognózují Spojenému království šnečí růst HDP lehce nad jedním procentem. 

Současný stav britského hospodářství samozřejmě negativně ovlivnila i spousta jiných faktorů od kocoviny po covidové finanční krizi přes zdražení energií kvůli válce na Ukrajině až po současné napětí v mezinárodním obchodu. Přesto se dá objektivně konstatovat, že brexit ostrovní zemi neprospěl.  

Dopady rozvodu 47letého manželství Britů s Unií nedávno připomněl ekonom Nicholas Bloom s kolegy, kteří na toto téma vypracovali rozsáhlou studii. Dospěli k závěru, že brexit způsobil britské ekonomice „vysoké a trvalé náklady“. Vyčíslili je následovně:

• Nebýt odchodu z Evropské unie, britský HDP na hlavu by byl v roce 2025 o šest až osm procent vyšší.
• Investice firem by byly o dvanáct až osmnáct procent vyšší.
• Vyšší by byla i produktivita firem a zaměstnanost, obojí o zhruba tři až čtyři procenta.

Tyto ztráty nabíhaly postupně. „Konsenzus ekonomů před referendem na čtyřprocentní ztrátě na HDP se po prvních pěti letech ukázal jako skoro správný. Z dlouhodobého hlediska byl však příliš optimistický,“ uvedli autoři studie. 

Ekonomické bolesti spojené s brexitem dlouhodobě analyzuje také britský Úřad pro rozpočtovou odpovědnost (OBR). V poslední aktualizaci dat z loňského léta potvrzuje snížení produktivity i investic ve firmách. A konstatuje také, že v dlouhodobém horizontu sníží odchod z Evropské unie britský export i import o zhruba patnáct procent.

„Nové obchodní dohody se zeměmi mimo Evropskou unii nebudou mít významný dopad a jakýkoli účinek bude postupný,“ dodává OBR. To proto, že dosud uzavřené dohody vlastně jen kopírují smlouvy, ze kterých Spojené království profitovalo už jako členský stát Unie.

Nutno říct, že navzdory výše zmíněnému nezpůsobil brexit Londýnu ekonomickou katastrofu. Rozhodně ne takovou, jakou v rámci kampaně za setrvání věštil například tehdejší ministr financí George Osborne. 

Dekádu nazpět Osborne strašil, že brexit povede k rychlému a drakonickému zvýšení daní, prudkému propadu cen nemovitostí a okamžité recesi. Nic z toho se nestalo. 

Lídři kampaně za odchod z Evropské unie naopak dlouho odmítali vůbec připustit, že nějaké ekonomické potíže nastanou. Tahle rétorika jim vydržela ještě necelé dva roky po referendu díky představě, že Evropa potřebuje Británii víc než Británie Evropu, takže jí ponechá volný přístup na svůj společný trh.  

Až když začalo být jasné, že to Unie neudělá, začaly se ve vyjádřeních strůjců brexitu objevovat eufemismy typu „hrboly na cestě“ či „cena za svobodu“.

Spočítat tuhle cenu za svobodu je těžké, protože na faktický odchod z Evropské unie došlo jen pár měsíců před vypuknutím pandemie, která s ekonomikou výrazně zamávala. Do konce roku 2020 pak ještě běželo přechodné období, během nějž měly britské firmy stále volný přístup na unijní trh. 

Po něm však došlo k prudkému propadu, který se nejvýrazněji podepsal na britském exportu zboží. Jeho objem v reálném vyjádření stále nedosahuje úrovní z roku 2019.

Obchodní dohoda, kterou Británie s Unií podepsala na poslední chvíli – v prosinci roku 2020 – sice zajistila bezcelní styk pro většinu zboží, zavedla však spoustu jiných netarifních bariér. Například povinnost podávat u každé zásilky celní prohlášení či prokazovat původ zboží. Pro řadu malých firem se dodatečné administrativní náklady staly neúnosnými.

Rok stará studie London School of Economics spočítala, že zhruba čtrnáct procent britských firem (asi 16 400 podniků) přestalo v lednu 2021 s vývozem do států sedmadvacítky.

Výrazný dopad měl brexit také na pozici Londýna jakožto evropského finančního centra. Zde trvalo „přechodné období“ až do loňského roku, kdy ještě britské firmy z finančního sektoru zvládaly obsluhovat své klienty zpoza kanálu La Manche díky nejrůznějším právním kličkám a dočasným výjimkám.

Loni však Unie začala vymáhat svou poslední direktivu zpřísňující dohled nad bankovními institucemi (CRD VI), což završilo i přesun části finančníků z londýnské City do unijních měst.

Celkově se takto z Británie do Evropské unie přesunuly tisíce pracovních míst a kapitál v hodnotě zhruba 1,2 až 1,3 bilionu eur (až 31,6 bilionu korun), což je přibližně desetina veškerého kapitálu v britském bankovním systému.

Migrační paradox

Šest let po faktickém odchodu z Unie je Spojené království chudší a méně produktivní. Nejen tamní ekonomika však prodělala zásadní strukturální změny, jejichž důsledky budou cítit ještě dlouhé roky.

K vůbec největšímu paradoxu projektu brexit došlo v oblasti migrace, která byla klíčovým důvodem vedoucím k referendu o vystoupení. Jedním z hlavních slibů kampaně „Vote Leave“ bylo „opětovné převzetí kontroly“ nad britskými hranicemi a snížení celkového počtu lidí, kteří na britské ostrovy přijíždějí.

Stal se však pravý opak: po odchodu z Evropské unie migrace dosáhla historických rekordů. Její struktura se ale zásadně proměnila. Místo unijních občanů dnes do ostrovní země přicházejí hlavně lidé neevropského původu.

The post Šest let poté. Šrámy po brexitu jsou v britské ekonomice stále jasně vidět  appeared first on Forbes.