Dvě čárky, uměle. Pomocí reprodukční medicíny se v Česku rodí čím dál víc dětí

Vidět přesně dvě čárky na těhotenském testu marně touží v Česku už téměř každý pátý pár, vyplývá z odhadů expertů. Měli to tak i dětská lékařka Kristýna Zárubová s manželem. Pozitivního těhotenského testu se dočkali díky reprodukční léčbě až po čtyřech letech. V prvním díle seriálu o reprodukční medicíně se věnujeme neplodnosti v Česku, expanzi reprodukčních klinik i legislativním limitům.

„Jste neplodní, dítě nebudete mít přirozenou cestou.“ Věta, kterou by šlo odbýt jako „společenský problém“, se v praxi překlápí do každodenní samoty a tíživé prázdnoty.

Neplodnost se pořád špatně vyslovuje nahlas. V pracovním prostředí i na rodinných oslavách se tutlá, mlží i lže. „Neplodnost není vnímaná jako nemoc. Protože na to neumřete a maximálně nebudete mít dítě. Což se nedá bagatelizovat, ale spousta lidí to tak vnímá,“ říká Kristýna Zárubová, dětská gastroenteroložka a zakladatelka pacientské organizace IVFka.cz.

Ostatní rodiny máte rádi, ale zároveň jim ty děti závidíte. A trápíte se tím, že jim je závidíte.

V mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 je pro ženskou neplodnost používán kód N97, pro mužskou neplodnost pak N46. „V reálu bojujete s tím, že ostatní rodiny máte rádi, ale zároveň jim ty děti závidíte. A trápíte se tím, že jim je závidíte. Ti, kteří si tím neprocházejí, to nepochopí, i když se snaží,“ popisuje Zárubová.

Tato zkušenost je skutečně nepřenositelná. „Dostanete se určitým způsobem i do sociální izolace, když jste prostě poslední, kdo to dítě nemá,“ popisuje Zárubová. Jejich první pozitivní těhotenský test skončil zamlklým těhotenstvím, nyní však mají dvě děti.

Neplodnost podle Zárubové rozleptává i samotné partnerství. „Dělá obrovské problémy v páru i v intimním životě,“ říká. Právě z téhle kombinace studu a informačního chaosu vznikla webová stránka IVFka na podporu párů při léčbě neplodnosti. Organizace vytváří bezpečný prostor, kde se pacienti můžou opřít jeden o druhého, aniž by se z podpory staly nebezpečné „zaručené rady“.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) se s neplodností v určité fázi života setká zhruba jeden ze šesti lidí, tedy 17,5 procenta, a zároveň upozorňuje, že dostupnost péče je ve světě velmi nerovná a často finančně drtivá. V listopadu 2025 WHO vydala i první komplexní doporučení pro systémovou organizaci péče o neplodnost. Mluví o čtyřiceti doporučeních a rámuje neplodnost jako otázku rovnosti v přístupu, ne jen osobní životní volby.

Pro kontext – v roce 2022 měl světový trh s reprodukčními službami hodnotu přibližně 33 miliard dolarů, přičemž do roku 2032 by měl tuto částku víc než ztrojnásobit.

Mezinárodní pozadí je důležité, protože když se bavíme o IVF, tedy umělém oplodnění, v Česku, máme tendenci vidět hlavně technologii a výsledky. Už méně vidíme to, co je před tím. Čekání, diagnostiku, ztrátu kontroly nad vlastním tělem, vztahové napětí a také systém, který je sice relativně štědrý na možnosti, ale stále plný podmínek a komplikací.

Změnilo se všechno

V Česku si medicína asistované reprodukce v posledních letech prošla obrovským skokem a stali jsme se jednou z nejvíce vyhledávaných světových lokalit. Tonko Mardešić, ředitel pro léčebnou péči ve skupině Pronatal, to popisuje jednoduše: „Tím, že jsem do oboru vstoupil v roce 1986, mohu říct, že od té doby se změnilo úplně všechno. Změnili se pacienti, změnila se medicína, změnila se společnost.“

Foto Pronatal

Když mluví o milnících, vrací se k devadesátým letům a metodě, která změnila možnosti léčby mužského faktoru. „Revoluce v andrologii přišla začátkem devadesátých let, kdy nastoupila intracytoplazmatická injekce spermie (vysoce úspěšná mikromanipulační metoda asistované reprodukce, při níž embryolog vybere jednu kvalitní spermii a pod mikroskopem ji vstříkne přímo do cytoplazmy zralého vajíčka, pozn. red.). Jsme schopni léčit i nejtěžší formy narušené plodnosti muže,“ říká.

Změnilo se i to, jak se dnes přemýšlí o bezpečnosti a úspěšnosti. Tam, kde bývalo běžné zvyšovat šanci počtem přenesených embryí, je standard opačný. Dřív bylo běžné přenášet čtyři embrya najednou, dnes je standard, že se přenáší jedno.

Výrazným zlomem se stalo i mražení spermií, vajíček i embryí a práce s nimi v čase. „Dnes se více dětí rodí po přenosu rozmražených embryí než po přenosu čerstvých,“ říká Mardešić. Do oboru reprodukční medicíny navíc přibyly i případy, které přesahují původní obraz páru, kterému se nedaří otěhotnět. „Patří sem genetické vyšetření embrya, onkofertilita i právě social freezing (zmrazení vajíček a spermií pro budoucí využití, pozn. red.),“ dodává.

Příležitost v tomto oboru zavětřily i vlivné postavy českého byznysu. Síť reprodukčních klinik pod značkou FutureLife například spadá do rukou premiéra Andreje Babiše. Emma Capital Jiřího Šmejce zase koupila pražskou reprodukční kliniku Europe IVF International.

Reprodukčních klinik je v Česku v současné době 48. „Určitě je tady mnohem větší počet klinik, než co by si zasloužila čistě česká poptávka. Ale to je tím, že jsou kliniky, které mají převážně zahraniční klientelu, nebo jsou zařízení, jako to naše, kde to mají tak zhruba půl na půl, protože my máme i velmi významný podíl českých klientů,“ popisuje rozsah zdravotnického turismu spolumajitel klinik Pronatal David Karásek.

Jenže vedle medicínského a byznysového pokroku běží další, méně viditelná linka. Na povrch se dostávají společenské a ekonomické okolnosti, které rodičovství odsouvají do věku, kdy biologie přestává spolupracovat. „Délka vzdělání, náročnost práce, nedostupné bydlení a dění ve světě vytvářejí toxický koktejl pro mladé rodiny,“ shrnuje Mardešić.

Výrazným a narůstajícím fenoménem poslední doby je mražení, tedy konzervace či jisté zachování plodnosti, vajíček u žen nad třicet let. „Důležité je, v kolika letech si oocyty zamrazíte. S věkem nejen mizí počet oocytů, ale vzrůstají genetické chyby,“ říká embryolog Richard Honner, který spolupracoval i na tvorbě statistik Národního registru reprodukčního zdraví.

Také vedoucí lékařka Pronatal Nicole Mardešićová mluví o tom, že dominantní příčinou neplodnosti je stále odklad rodičovství. „Bohužel je to opravdu věk. Žijeme déle, ale biologie reprodukčních buněk se nezměnila.“

Motivací není kariéra. Ten hlavní důvod je absence perspektivního partnera.

A do rozhodování vstupují i další faktory, které se špatně řeší bez času navíc. „Obezita výrazně snižuje šanci na početí. A musíme řešit, kolik času si můžeme dát na redukci hmotnosti, aby nám neutekl věk,“ říká Mardešićová. U social freezingu zároveň boří zjednodušení, že jde primárně o kariéru. „Motivací není kariéra. Ten hlavní důvod je absence perspektivního partnera,“ dodává lékařka.

Foto Pronatal

Do toho vstupuje demografická setrvačnost. „Po roce 1989 došlo k prudkému poklesu počtu rozených dětí. Slabé ročníky z devadesátých let teď vstupují do období nejvyšší plodnosti, ale tam se ty děti nerodily,“ popisuje Mardešić.

Naproti tomu jde reprodukční medicína v Česku. „Před covidem byly díky reprodukční medicíně zhruba tři až čtyři procenta nové české populace. Teď je to na sedmi až osmi procentech. Je to už nějakých sedm osm tisíc dětí ročně,“ popisuje Štěpán Machač, předseda sekce asistované reprodukce v rámci České gynekologicko-porodnické společnosti.

Na úrovni jednotlivých žen a párů pak do příběhu často vstupuje ještě další kapitola: a sice diagnózy, které samy o sobě nejsou výjimkou, ale v kombinaci s věkem a časem začnou rozhodovat. Reprodukční chirurg Michal Mára patří k lékařům, kteří stojí na rozhraní mezi „nechat být“ a „operovat“, a připomíná, že v reprodukční medicíně málokdy existuje jednoduchý algoritmus.

„Ideální by byl jednoznačný návod, koho operovat a koho neoperovat. V reproduktivní gynekologii plně jednoznačné instrukce nenajdete,“ říká Mára. Přitom některé diagnózy jsou mimořádně časté, nejvíc dominují děložní myomy, endometrióza a objevuje se i adenomyóza.

A do toho se vrací již zmíněné téma času. „Pro prognózu je podstatnější věk než diagnóza samotná. Řeknu to lapidárně: čím nižší, tím lepší. Pod 35 let věku je fajn,“ připouští Mára. V praxi to znamená, že páry často balancují mezi tím, co „ještě zkusit“ a co už může být odklad, který se nevyplatí.

Česká medicína je v reprodukční chirurgii i asistované reprodukci na velmi vysoké úrovni. Lékaři dále popisují, že je český systém pro část Evropy přitažlivý a generuje velké množství zdravotního turismu. Kombinují se u nás relativně otevřená pravidla s tvrdým dohledem.

„Každé reprodukční centrum má jednou za dva roky velkou kontrolu ze Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Musíme být schopni doložit a dotrasovat pomalu každou buňku,“ říká Machač a dodává, že kombinace relativně liberální legislativy a přísných kontrol vedla k tomu, že úroveň české reprodukční medicíny je velmi vysoká.

Do toho všeho totiž samozřejmě vstupují ještě zákony, které v Česku nastavují, kdo může léčbu vůbec podstoupit. „Ze zákona o léčbu musí požádat muž a žena. To znamená, že nesmíme léčit lesbické páry ani single ženy bez mužského partnera,“ říká lékař Mardešić.

Lékařka dodává, že tlak na změnu poroste tak, aby legislativa lépe reflektovala příběhy ve společnosti. Příběhy lidí, kteří čekali, až bude „správný čas“, a pak zjistili, že správný čas v biologii nefunguje jako v kalendáři. Příběhy homosexuálních párů. Příběhy žen, které nemohou najít vhodného partnera.

Podle všech dotázaných expertů je rovněž na čase neplodnost a snahu o dítě v Česku demystifikovat a detabuizovat. „Pořád, když to někde řeknu, je to, jako když řeknete, že máte psychiatrické onemocnění. Možná horší. Když se někdo podiví, že máme děti z IVF, řeknu, že máme a jestli je to na nich poznat,“ líčí zakladatelka pacientské organizace IVFka, která funguje jako podpora pro páry ve všech stadiích IVF léčby.

„Role pacientských organizací je nezastupitelná. Vítám, že tady tato organizace vznikla,“ reaguje Mardešić. Provoz organizace Zárubové zabere přibližně půl dne každé tři dny. „Bereme to jako splátku za to, že my děti máme,“ uzavírá.

The post Dvě čárky, uměle. Pomocí reprodukční medicíny se v Česku rodí čím dál víc dětí appeared first on Forbes.