„Tati, hlavně nebuď vtipnej…“

To mi radila dcera, když jsme se měli setkat na golfovém turnaji. Já v roli hrajícího korporátčíka, ona v roli hostesky na studentské brigádě. Přeložil jsem si to: „Tati, hlavně nebuď trapnej.“

Je vždycky dobré podívat se na věc z druhé strany. A pohled hostesky na hrající golfisty je neúprosný. Mluvím o děvčatech, která pomáhají pořadateli golfových turnajů, aby se pozvaní cítili jako v bavlnce a partneři turnaje byli vhodně odprezentováni. Kdo komerční turnaje nehrává, možná se s tím nikdy nesetkal– ale roli hostesek není těžké si představit. Registrují vás, nabídnou drink, předají míčky na uvítanou a postávají po boku ředitele, když vás vítá a sype z rukávu jeden golfový vtip za druhým. Jezdí autíčkem po hřišti a rozvážejí občerstvení, stojí u stánků, kde se prezentují hodinky, alkohol, automobily nebo postele partnerů. Prezentují ceny na nearestu i longestu a nakonec asistují u předávání cen a upomínkových balíčků při rozloučení. Zajímavá brigáda na čerstvém vzduchu, slušné peníze pro studentku. Taky spousta zkušeností a poznatků do života.

„Hlavně nebuď vtipnej“, zní mi dceřino varování v uších, když se k takové slečně při turnaji blížíme. Kolegové se však snaží být vtipní. Na jazyku mám taky nějaké věty, ale poučen a varován je stihnu spolknout. Odpalujeme na tří paru na nearest,a když chrastí kovové měřidlo v rukou toho, kdo umístil míček nejblíže, zazní větička:„Slečna přivře oko nebo se otočí…“Slečna se tomu snad už ani nezasměje. Jsme na dalším tří paru, kde se prezentují rolexky za velmi nepravděpodobné hole-in-one. Chlapská slina ukápne:„Však my se nějak domluvíme a pak půjdeme napůl.“ Děvče se povinně zachichotá –přece jen postávat u drahých hodinek je malinko příjemnější práce než měřit nearest. Oblíbené bývají všudypřítomné ochutnávky alkoholu: „Jen když si dá slečna s námi! “To je výzva! Nejsem si ale jist, zda na ta slova někdo čeká nebo je poslouchá. Chlapi se hrnou k pití. Ona ani kapku, odmítnutí z její strany je ryze praktické. Jinak by to nebohé děvče bylo úplně na šlupky už dlouho před ukončením turnaje.

Každý boreček na golfu si myslí, že je originální a neodolatelný. Ale ta slečna se povinně usmívá na první, třetí, sedmý, desátý flajt, a to x-tý víkend za sebou. Je to její práce. A myslí si své. O golfu. O chlapech. O světě, na který ji rodiče ani škola nepřipravili. A přichází o mladické iluze. Snažím se nic neříkat– pozdravit, poděkovat, mile se usmát, popřát, ať jí to rychle uteče. Nesnažím se být vtipný. Všichni říkáme dokola pořád to samé. Nejsme ale vtipní, jsme spíš trapní. Taky jsem tak trochu byl.

Jednou jsem hrál ve flajtu s váženým padesátiletým panem doktorem, kterého potkáte skoro na každém druhém turnaji (nic proti, ale kdy vykonává lékařskou praxi, je mi záhadou). Ten den jsem se za sebe strašně styděl. Že jsem nezasáhl. Vím, že bych měl zkažený den i hru, náladu ve flajtu bych dost vyhrotil– ale měl jsem! Já si však hleděl svého, soustředil jsem se na svůj golf. Dodnes toho lituji. Tady nešlo o trapné vtípky ani o koketerii. Tak agresivní, vulgární a přímé nabídky na společné pokračování dne a večera (nebo jen na pár minut někde „bokem“) asi slečna ještě nedostala. Je mi jasné, že ta děvčata jsou tam i pro „jiskření“, pro svoji krásu a sex-appeal. Jsou jednotně oblečené, mají krátké sukně a výrazný make-up, vypadají starší a některé vyzývavě. Téhle ale mohlo být tak šestnáct. Možná jí tatínek golfista domluvil brigádu jako já své dceři. Možná s žádným klukem ještě ani nechodila. Styděl jsem se v té chvíli za to, v jaké situaci se musela ocitnout a že já jsem dospělý chlap a že hraji golf. 

Co si ty dívky z takového dne odnášejí? Jaký obrázek o golfu, golfistech, o roli žen v pracovním prostředí, a především o mužích samotných si vytvoří? Proč se tak chováme? Proč jsou někteří tak trapní? Proč tak sprostí? Proto, že takoví doopravdy jsou? Proto, že na golfu odhodíme své společenské role a uvolníme se–a jsme to my? Nebo jen hrajeme role siláckých chlapáků? Nebo se snad chceme povýšit nad ty, kdo jsou zrovna v práci nebo na golf nemají? Nevím. Snažím se alespoň o jedno: nebýt vtipný, jak mě nabádala dcera. Jsem si jistý, že to děvčata, která nám dělají den na golfu hezčí, ocení. A doufám, že je ten den pro všechny příjemnější.

Autor: Martin Raufer