Art of the EU deal. Kdo je vítězem v celní dohodě mezi USA a Evropou?
Nejhorší scénář je odvrácen – přímá obchodní válka mezi USA a EU se nekoná. Obě strany uzavřely obchodní dohodu a každá z nich se ji teď bude snažit prezentovat jako své vítězství. Kdo má však skutečně navrch?
Na první pohled to vypadá jako jednoznačné americké vítězství – na většinu evropského vývozu do USA bude platit patnáctiprocentní clo, u většiny amerického zboží mířícího do EU bude clo nula. Evropa se také zavázala k nákupu amerických energií (za 750 miliard dolarů) a dalším evropským investicím v USA za 600 miliard dolarů.
Na druhé straně stojí argument, že to pro Evropu to mohlo dopadnout mnohem hůř. Donald Trump jí totiž donedávna vyhrožoval plošným třicetiprocentním dovozním clem. Starý kontinent navíc v celní rozepři tahal za mnohem kratší konec – přes Atlantik míří z východu na západ mnohem více zboží než opačným směrem.
„Státy EU nic nezískávají, vývozy z EU budou v USA zdaňovány ještě více než dnes, dokonce o polovinu více. EU získala jen to, že to nebylo ještě horší,“ říká k dohodě hlavní ekonom skupiny Natland Petr Bartoň. Hrozby výrazně vyšších cel podle něj Trump vypouštěl během vyjednávání právě proto, aby EU mohla konečný výsledek prezentovat jako své vítězství.
Podle Bartoně je velice pravděpodobné, že výsledných patnáct procent bylo v plánu od začátku. „Chytrý vyjednavač nabídne protistraně Pyrrhovo vítězství, něco, co může poražená strana prohlásit za svůj úspěch,“ míní.
Také Vít Hradil, hlavní ekonom společnosti Investika, považuje uzavřenou dohodu za evropskou prohru. „Evropa ovšem prohrála již dávno před začátkem vyjednávání. Její geopolitická pozice je totiž extrémně slabá – není schopna zajistit si vlastní bezpečnost, nemá dostatek zdrojů energií, ztrácí globální ekonomickou váhu a vývoz do USA je pro ni mnohem důležitější, než je pro Američany vývoz do Evropy,“ konstatuje.
Výsledkem podle něj bylo, že EU při vyjednávání prakticky neměla na USA žádnou páku. „Ano, mohli jsme více zdanit jejich technologické firmy, zavést proti nim odvetná cla nebo u nich přestat nakupovat zbraně. Na vše ovšem měli Američané v rukávu silnější odpověď,“ uvádí Hradil.
EU nebyla ve vyjednávání s USA rovnocenným partnerem i kvůli své rozdrobenosti na 27 národních států.
„Ačkoli si hrajeme na společný trh, tak Evropa má stále velké netarifní překážky, které Mezinárodní měnový fond odhadl na 44 procent ekvivalentu tarifu a u služeb dokonce na 110 procent. Takže jsme Donaldu Trumpovi nemohli nabídnout, že americké firmy budou mít přístup na jednotný trh a úlevu od byrokratické, administrativní a regulační zátěže,“ říká hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská.
Hradil i Horská mají za to, že vzhledem ke všemu výše popsanému je výsledná dohoda s USA maximem možného. „Trump říkal, že Evropská unie vznikla jen proto, aby poškodila Spojené státy. Při jednání s někým s tímto názorem byla představa, že si vyjednáme lepší podmínky než Japonsko úplně mimo realitu,“ dodává Horská.
Japonsko, o němž Donald Trump zdaleka nemluvil tak kriticky, uzavřelo s USA obchodní dohodu minulý týden. Většina japonského vývozu do Spojených států bude také podléhat plošnému clu patnáct procent.
Nakoupíme energie a zbraně
Jako evropský úspěch v jednání s Trumpem se však jeví příslib nákupu amerických energií. K tomu by totiž s největší pravděpodobností došlo tak jako tak.
„V těch 750 miliardách dolarů za energie, hlavně plyn, je jen sečteno to, co by EU dělala i bez dohody. Američané mají levnější plyn než zbytek světa. Evropa americkým plynem vytěsnila ruský a bude jej dále vytěsňovat. Kvůli ekonomii, ne kvůli nějaké dohodě,“ podotýká Bartoň.
Také k dalším domluveným evropským investicím v USA by nejspíš došlo i bez obchodní dohody – díky plánovaným nákupům amerického vojenského vybavení.
„Někteří analytici komentují tuto dohodu jako příklad neschopnosti a selhání EU. Naopak! V situaci, kdy nemáme tak silné karty jako Čína v podobě vzácných zemin, by eskalace k ničemu nevedla,“ komentoval dohodu hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil.
Dohoda obsahuje také několik druhů zboží, na nějž se nebude uplatňovat žádné clo. Seznam výjimek je však velice krátký: letadla a jejich součástky, zařízení na výrobu čipů a některé chemikálie či zemědělské produkty.
Malý důvod k oslavě mají evropské automobilky. Dovozní clo na evropská auta klesne ze současných 27,5 procenta na „standardních“ patnáct. Automobily tvoří největší část evropského vývozu do USA.
Otázkou je, jak to dopadne s léky – druhým nejvýznamnějším evropským vývozním artiklem. Trump v minulosti šermoval v otázce léků dovozními cly ve stovkách procent. V rámci nové dohody tato otázka zatím vyřešena není.
Hodí se dodat, že velkou část jakýchkoli cel v konečném důsledku zaplatí spotřebitelé, na které firmy své zvýšené náklady přenesou. Americká cla platí tamní dovozci, ovšem pro evropské exportéry to znamená, že jejich zboží je na americkém trhu méně konkurenceschopné.
Takže pokud budou chtít dál vyvážet do Spojených států, budou nejspíš muset zlevnit. Jinak přejdou američtí odběratelé evropského zboží k levnějším domácím alternativám, případně k alternativám ze zemí, které clům nepodléhají.
Kdo tedy v poslední obchodní rozepři vyhrál, USA, nebo Evropa? Předvedl Donald Trump svůj pověstný „art of the deal“?
„Záleží na úhlu pohledu. Z geopolitického pohledu to lze brát jako remízu, kterou budou obě strany interpretovat jako své vítězství. Z ekonomického pohledu je to prohra, zavedení cel bude mít negativní dopad na ekonomiku USA i EU,“ myslí si hlavní ekonom Deloitte David Marek.
The post Art of the EU deal. Kdo je vítězem v celní dohodě mezi USA a Evropou? appeared first on Forbes.