Když peníze letí komínem. Proč se USA rozhodly spálit vlastní bankovky?
Představte si stát, který se rozhodne spálit vlastní měnu. Ne kvůli hyperinflaci, ne kvůli reformě, ale jako prozíravý taktický manévr. V roce 1942 Spojené státy dobrovolně posílaly miliony dolarů do plamenů. Nejde přitom o obrazné označení, ale o reálný oheň v reálných pecích. V době války se totiž i peníze stávají rizikem. A někdy je nejbezpečnější cestou jejich zničení.
Území USA se po leteckém útoku na Pearl Harbor v roce 1941 probudilo do reality, v níž peníze mohly být zbraní nepřítele. Tak se zrodil jeden z nejzajímavějších příběhů krizového managementu aktiv.
Radikální nápad přišel z pera vojenského guvernéra Delose C. Emmonse a jeho týmu. Ten řešil dilema, jak v případě japonské invaze na Havaj udržet ekonomiku v chodu a zároveň zajistit, aby nepřítel nezískal volný přístup k americké hotovosti.
Rozhodnutí padlo vcelku rychle: původní „obyčejné“ bankovky na Havaji byly odsouzené k ohni. Nahradily je speciální „Hawaii overprint notes“, tedy bankovky s nápisem HAWAII, které byly v případě potřeby připravené k okamžitému znehodnocení.
Nejprve došlo k radikální inventuře a z oběhu byly staženy standardní dolary, lidem ponechány jen drobné limity.
Tiskárny pak začaly chrlit nové jednodolarovky, pětidolarovky, desetidolarovky a dvacetidolarovky. Měly přes sebe velký nápis HAWAII, aby nikdo nemohl přehlédnout, že nejde o běžné dolary. Pokud by Japonci ostrov obsadili, Washington by jediným rozkazem tento papírový pahýl odřízl od zbytku organismu.
Možná to ani není tak daleko od dnešní praxe firem, které si pěstují izolované clustery dat, účty s omezeným dosahem, sandboxované aplikace nebo takzvaný „kill switch“, tedy vypínač, který v krizi znehodnotí kompromitované aktivum, aby nezničilo zbytek balance sheetu.
Jenže papírové peníze mají jednu komplikaci; jsou fyzické. Vyvstala tedy nutně otázka, co se všemi těmi „starými“ dolary. V době, kdy Pacifik křižovaly ponorky a každá loď byla potenciálním cílem, bylo jejich odvezení na pevninu riskantní. Rovněž převoz by byl dražší a nebezpečnější než destrukce.
Vyhrála proto samozřejmě varianta destrukce. Nejprve bylo ke spálení bankovek nasazeno místní krematorium, a aby bylo zajištěno úplné zničení, na horní část komínů bylo umístěno síto, které zachytávalo a recirkulovalo nespálené zbytky peněz.
To ale nestačilo, a tak se na ostrově Oahu rozehřála pec cukrovaru ʻAiea. Nikoli tentokrát pro třtinu, nýbrž pro papír.
Když se výjimečný režim v říjnu 1944 uvolnil a o dva roky později definitivně skončil, zůstalo víc než jen popel. Dochovaly se i nějaké ze speciálně označených bankovek. Vojáci si pár kusů nechali jako suvenýr, někteří úředníci si schovali vzorky, něco se zkrátka ztratilo v byrokratické síti.
A tím se začala psát nová kapitola života těchto platidel. Z krizového nástroje se stal sběratelský objekt. Na trhu kolují exempláře ve všech stavech. Od ošoupaných kousků, které prošly desítkami rukou, po „uncirculated“ kusy, které byly schované v šuplíku.
Numismatici sledují detaily jako sériová čísla, kvalitu tisku, hvězdičky označující nahrazovací listy.
A cena? Ta jejich vzácnosti odpovídá. Od pár desítek dolarů za běžný stav po tisíce až desítky tisíc za raritní kombinace. Peníze, které měly být připraveny k bezcennosti, získaly hodnotu právě díky tomu, že ji měly ztratit.
The post Když peníze letí komínem. Proč se USA rozhodly spálit vlastní bankovky? appeared first on Forbes.