Má vlast v Azylu78. Hudební a vizuální zážitek pro všechny smysly i generace
Šestidílný cyklus Má vlast Bedřicha Smetany nezní na první dobrou zrovna jako mainstreamový zábavní trhák, na který by ve velkém vyrážely rodiny s dětmi či školní třídy. Divadlo bratří Formanů spolu s orchestrem Pražské filharmonie a tanečníky souboru Dekkadancers však chtějí v cirkusáckém stanu Azyl78 diváky přesvědčit o opaku – a nutno říct, že se jim to docela daří.
Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník – to jsou názvy slavné šestice symfonických básní českého skladatele vážné hudby z období novoromantismu Bedřicha Smetany, souhrnně pojmenovaných Má vlast.
A právě Smetanovo dílo z doby doznívajícího národního obrození si za námět zvolili režiséři stejnojmenného představení – divadelník Matěj Forman a ředitel divadla Minor Janek Jirků s choreografem Štěpánem Pecharem.
Trio stojí také za inscenací Kniha džunglí, uváděnou v letech 2022 až 2024. Od začátku je zřejmé, že si tvůrci rozhodně nevybrali lehký úkol: odvyprávět obrazy české historie, jež si Smetana pro své dílo zvolil, srozumitelně dětskému obecenstvu.
Šapitó s kruhovým jevištěm uprostřed a hledištěm rozkročeným do tří stran – ta čtvrtá, jak už tomu v cirkusáckých stanech často bývá, slouží jako zázemí pro účinkující – vítá publikum bílou oponou, po celém obvodě ilustrovanou výjevy z české historie.
Opona tu slouží coby časoprostorový navigátor: prostorově odděluje jeviště od forbíny neboli místa před oponou, kde se odehrává tu loutkové divadlo, tu teatrální odchody a příchody na scénu.
Ilustrovaný jevištní závěs navíc dětským divákům – a nejen těm – výrazně usnadňuje i orientaci v čase. Jednotlivé symfonické básně s jejím spuštěním pomalu doznívají, s roztažením opět ožívají.
A přímo na oponě se mezi barevnými malbami rozehrává také něžná stínohra, jež bezmála dvouhodinovou inscenaci spolu se zvuky akordeonu uvádí.
Z podstaty je spojení divadelního, tanečního a hudebního tělesa nebývale multižánrová podívaná – na scéně se po celou dobu hraje, tančí a několikrát je k vidění loutkoherectví či pozemní, párová nebo závěsná akrobacie. I přes velkou pestrost uměleckých výrazů ale drží celý kus pohromadě, sjednocený živou interpretací Smetanova díla a výrazným vizuálem.
Živá hudba a obrazotvorná scéna
Na první pohled publikum zaujme šestnáctičlenný orchestr v čele s českým dirigentem se srbskými kořeny Markem Ivanovićem. Zastoupeny jsou smyčcové i dechové nástroje – nechybí příčná flétna, basa nebo violoncello. Avšak i přes precizní nastudování pražských filharmoniků je zřejmé, že je těleso na poměry klasického uvedení Smetanova díla, jehož interpretaci mívá obvykle na starosti osmdesáti až stočlenný orchestr, notně subtilní.
Kromě živé hudby je devízou produkce nepochybně její výtvarné zpracování, za nímž stojí čtyřčlenný tým scénografů, výtvarníků i tvůrců loutek: Petr Pasler, Tereza Komárková, Josef Sodomka a Jitka Barnetová.
Obrazy, které tu tvůrci scény společně s kostýmní výtvarnicí Andreou Sodomkovou nechávají ožívat, jsou – jak už to v pohádkách a dětských vyprávěnkách bývá – někdy děsuplné, onehdy poetické, tu hravé nebo zábavné, ale vzápětí melancholické, či dokonce ponuré. A to vše úměrně ke změnám v dynamice a tempu Smetanových partitur.
Poetická Vltava
Z celého cyklu pak dramaturgicky vystupuje druhý obraz – skladba Vltava. Dva vodáci v podání divadelních improvizátorů ze souboru My kluci, co spolu chodíme v ní po stopách Smetanova vyprávění vyrážejí na tajný noční sjezd největšího českého toku, a diváci se tak po jejich boku ocitají v magické vodní říši, kde si masku vodníka na hlavu protentokrát nasadí i dirigent.
Spoře osvětlenou scénu tu za doprovodu patrně nejznámějšího Smetanova díla obývají obří steampunkové loutky vážek nebo hejno komárů, jejichž masky věrně připomínají velkolepé zvířecí výpravy světově proslulého cirkusového ansámblu Cirque du Soleil.
Do popředí tu vystupuje vizuální ztvárnění podivuhodných říčních živočichů. Perlorodky v podání Andrey Sodomkové jsou oděny v důmyslných dvojitých šatech s kruhovou sukní: z jedné strany černou – ve chvíli, kdy je lastura zavřená – a z druhé bílou – to když se ulita otevře a publikum může alespoň na chvilku zahlédnout onu bílou perlu, kterou v sobě skrývají.
Bílý krajkový kostým navíc tanečnicím zakrývá celou horní polovinu těla včetně hlavy, čímž je stěžejní černobílý kontrast ještě více umocněn.
Obrazotvorná a výtvarně působivá scéna vrcholí jejich takřka baletním číslem, přičemž perlorodky tu ovládnou stage nejen na zemi, ale i vysoko nad ní – zavěšeny ve visutém kruhu, při disciplíně zvané aerial hoop.
Je očividné, že tvůrci ve vyprávění myslí především na dětské diváky a divačky. Lyrické výtvarné výjevy tak přirozeně střídají často interaktivní divadelní improvizace či anekdotickou loutkohrou vyprávěný příběh dívčí války, který v působivé nadsázce využívá třeba i synchronní troubivý zvuk malých dechových nástrojů zvaných kazoo.
Malířské plátno
Druhá polovina představení už se nese ve znatelně pomalejším tempu. Témata i hudba potemní, na scéně zuří husitská válka a přijíždějí Blaničtí rytíři. Mezi jednotlivými obrazy už nepřicházejí improvizátoři, kteří by přítomné diváky obveselili. Místo toho po jevišti poletují marionety bílých holubic míru třepetajících křídly mezi rudými válečnými prapory.
Zatímco první polovina inscenace je pořád především narativní divadelní podívanou (i když s poněkud netradičním hudebním doprovodem), ta druhá je především scénickým tancem, v jehož ději se nejen dětští diváci a divačky mohou jednoduše ztratit.
V Azylu78 bude inscenace k vidění až do devětadvacátého června. Pak zamíří na festival vážné hudby Smetanova Litomyšl.
Žánrově rozmanité nastudování Mé Vlasti je nepodbízivě přístupným, místy zábavným, především pak ale hudebním a vizuálním zážitkem. Nehledě na věk stojí za to poslechnout si Smetanovo vrcholné dílo, nechat se unášet imaginativními výjevy ožívajícími na roztančeném jevišti, jež svým výtvarným zpracováním nejednou připomíná malířské plátno.
The post Má vlast v Azylu78. Hudební a vizuální zážitek pro všechny smysly i generace appeared first on Forbes.