Mít malé cíle nemá smysl. Chci virální hit i úspěch v Eurovizi, říká Aiko
Večer 9. května zkusí fanoušky Eurovize uhranout mladá česká umělkyně. Kdo je zpěvačka Aiko?
Pro jedny přehlídka nekomplikovaného popu, pro jiné hudební událost roku. V mezinárodní hudební soutěži Eurovize letos Českou republiku zastupuje čtyřiadvacetiletá zpěvačka Aiko, jedna z nejvýraznějších tváří mladé hudební generace.
Vedle soutěže čeká Aiko v následujících měsících vydání dalšího alba i první celoevropská tour. „Teď jsem se právě vrátila z nácviku,“ zdraví mě česká hudebnice s ruskými kořeny z hotelového pokoje v Malmö. „Do Švédska jsme s celým týmem přijeli už na konci dubna a od té doby pilujeme vystoupení, aby bylo dokonalé,“ dodává ke své účasti v Eurovizi.
Ta začala v druhém květnovém týdnu, a i když pro většinu tuzemských diváků nejde o akci, kterou by pravidelně nebo s nadšením sledovali, právě ve Švédsku se jedná o hojně sledovanou televizní zábavu. Není se co divit: severská země získala v dlouhé historii soutěže hned několik výher.
Nejcitovanější z nich je úspěch švédské kapely ABBA, která v Eurovizi uspěla v roce 1974 s písní Waterloo a stala se jednou z mála skupin a hudebníků, kterým se díky Eurovizi povedlo prosadit i mimo rodnou zemi – v posledních letech se to podařilo například Måneskin.
Dosah soutěži nikdo upírat nemůže. Finále sledují desítky milionů lidí a pro vystupující je Eurovize příležitost, jak ke své tvorbě přilákat nové fanoušky. Ostatně tak na hudební akci nahlíží i Alena Shirmanova-Kostebelova, jak zní civilní jméno Aiko.
Vedle výhry v národním finále, kde porazila například zpěvačku Lenny, má songwriterka na kontě i vítězství v rámci hudebního showcasu Českého rozhlasu Czeching. Vůbec poprvé jsme ji ale mohli zaregistrovat v talentové soutěži Česko Slovenská SuperStar, kde se v roce 2015 probojovala do semifinále. Svou debutovou desku vydala hudebnice narozená v Moskvě o tři roky později.
Dnes má na kontě tři alba a čtvrté s názvem Aikonic vyjde ještě letos. Aiko zároveň přemýšlí byznysově a ví, že pozornost, kterou díky Eurovizi získá, je dobré rychle zužitkovat, ať už si ze soutěže odveze jakékoli umístění.
Na album proto naváže svým prvním celoevropským turné se zastávkami v Paříži, Londýně, Berlíně nebo Miláně. „Je to velká věc,“ říká hudebnice, která se z Česka, kam se svou rodinou přišla už jako malá, před několika lety přesunula do Velké Británie. Tam studovala hudební produkci.
Její vystoupení na Eurovizi můžete sledovat 9. května, a pokud se česká reprezentantka probojuje do finále, tak i o dva dny později.
Nápad na pojetí vaší show byl prý jasný už od prosince. Jak bude vystoupení s písničkou Pedestal vypadat?
Pedestal je porozchodová písnička. Řekli jsme si proto, že bychom rádi znázornili všech pět fází smutku, kterými si člověk během tohoto období prochází. Během pre-parties, pořádaných fanoušky a komunitou kolem Eurovize před samotnými semifinále, jsme vždy představili jednu z fází. V semifinále bude tematizovaná ta poslední: přijetí a snaha ze situace nějak vyrůst.
Mám k sobě čtyři tanečnice, všechny z nich mají stejně upravené vlasy jako já. Na pódiu tak bude pět Aiko, kdy každá reprezentuje jednu ze zmíněných emocí. Já bych měla být ta pátá, která říká: Už je dobře, bude to jen lepší.
Zmínila jste, že písnička je porozchodová. S jakou emocí jste ji psala?
Psala jsem ji naštvaná. Byla jsem ve vztahu, ve kterém jsem nebyla úplně spokojená. Písnička měla být takové připomenutí, že i když jsme v jakémkoli vztahu, měli bychom dávat sebe na první místo. Vznikl tak song o sebelásce – o tom, že bychom se měli stavět na piedestal.
Řídíte se tím?
Nemyslím, že se mi to daří vždycky. Čas od času mám tendenci vyhovět všem. Zejména blízkým. A musím si připomínat, že i když je mám všechny ráda, nemusím vždy dělat to, co si přejí. Ostatně o tom bude i nové album Aikonic: chci být hlavní hrdinkou svého příběhu.
Jak se podle vás píše hit na Eurovizi? Co taková skladba potřebuje?
Pedestal jsem nepsala s tím, že bych ji chtěla poslat do Eurovize. Vyšla na albu Fortune’s Child a já na tour s ním viděla, že na tuhle konkrétní skladbu lidé velmi dobře reagují. Těší mě, že písnička nevznikla primárně pro soutěž – člověka by to možná svedlo k tomu, napsat něco, co není úplně on.
Výsledky České republiky na Eurovizi nebývají nijak zázračné. Jakou máte ambici vy?
Finále. A tam samozřejmě získat co možná nejlepší umístění. Kdybychom se dostali do první desítky, bylo by to krásné. Osobně ale v Eurovizi vidím i další příležitosti. Kolem soutěže je velká komunita fanoušků, takže by bylo skvělé najít takové, kterým se bude moje hudba líbit.
Nejlepší umístění České republiky bylo šesté místo, které v roce 2018 získal Mikolas Josef. Myslíte, že je reálné dostat se výš?
Člověk nikdy neví. Máme skvělý staging. Nechme se překvapit.
Zmínila jste, že Eurovize není pro umělce jen o finálním umístění. Co kromě fanoušků můžete jako interpret díky soutěži získat? Plynou z účasti byznysové příležitosti?
Například Mikolas Josef je dnes i díky Eurovizi hodně streamovaný umělec. Nedávno jsem narazila i na to, že kapela Joker Out (skupina reprezentující Slovinsko, která v roce 2023 obsadila jedenadvacáté místo, pozn. red.) jela na masivní a vyprodanou tour, a to předtím nebyla nijak zvlášť známá.
Celé je to o tom, jak rychle dokáže člověk účast v Eurovizi proměnit v něco hmatatelného. Sama mám zkušenost ze SuperStar a vím, že lidé rychle zapomínají. I proto hned budu vydávat nové album a můj tým se bude snažit oslovovat festivaly po Evropě.
Jak se vydává album v průběhu příprav na Eurovizi?
V lednu a únoru jsem hodně psala, produkovala a tvořila nové písničky, abych měla po Eurovizi co vydávat. Už je hotové, teď na něm probíhají poslední úpravy. Spolupracovala jsem na něm s hudebníkem a producentem Stevenem Ansellem, který produkoval i Pedestal.
Na kolik umělce vašeho formátu vyjde vydání alba?
Jsem nezávislá, takže si všechno financuji sama. V Česku jsou ale dobré grantové podpory, například od OSA nebo SoundCzechu. Pokud vydáváte album například o sedmi písničkách, potřebujete zhruba dvě stě padesát až tři sta tisíc korun na nahrávání a pak záleží na tom, kolik chcete dát do proma. Celkově může takové album vyjít až na tři sta padesát tisíc.
Jak tvorbu jako nezávislá umělkyně financujete?
Zmínila jsem granty, peníze samozřejmě plynou z koncertování a dělám i spolupráce na sociálních sítích. Díky Eurovizi se mi navíc zvýšil příjem ze streamingových platforem.
Jsou podle vás spolupráce na sociálních sítích nutnost?
Nezbytné asi nejsou, ale je to opravdu dobrý doplněk. Každý se k tomu může postavit jinak: někteří nezávislí umělci mají k tvorbě i normální práci nebo hrají na nejrůznějších akcích. Pro mě jsou spolupráce na sítích kreativním způsobem, jak si vydělat peníze na hudbu.
Eurovizi minulý rok sledovalo okolo 160 milionů lidí, v Česku ale soutěž tolik skalních fanoušků nemá. Loni si její finále naladilo 137 tisíc diváků. Čím to podle vás je?
Mám pocit, že i když tu nejsme tak nadšení jako ve Švédsku nebo ve Španělsku, kde Eurovizí lidé opravdu žijí, zájem se pomalu zvedá. V klubu Roxy, kde proběhlo národní kolo, bylo naprosto plno. Aby ale Češi byli ze soutěže úplně mimo a čekali na mě před hotelem, to se samozřejmě neděje.
Na čem stojí váš „brand“? V čem jste jiná než ostatní?
Brand je velmi důležitá součást hudby, mě osobně lidé poznávají hlavně podle modrých vlasů. Hudebně se pak věnuji tématům sebevědomí, sebelásky a feminismu, který v mých očích nemusí nutně znamenat silnou ženu ve vedoucích pozicích, ale klidně někoho, kdo je doma s dětmi a stará se o domácnost – feminismus je pro mě hlavně o tom, aby si každý svobodně vybral svou cestu.
V rozhovorech často říkáte, že byste ráda dosáhla na Grammy. Je to reálná ambice?
Vím, že je to běh na dlouhou trať a nemusí se povést. Žiju ale v přesvědčení, že člověk by si před sebe měl stavět velké cíle. A pokud vyjde alespoň polovina z nich, je to skvělé. Nikdy nevíte, co se stane. Před pěti lety jsem snila o tom, že jednou budu na Eurovizi, a podívejte: jsem tu!
V rámci podzimní tour máte vedle Prahy a Ostravy zastávky v Berlíně, Kodani, Miláně, Paříži nebo v Londýně. Jak se umělkyně z Česka dostane na zahraniční šňůru?
Je to tvrdá práce, zároveň sen posledních let. Asi před čtyřmi lety jsem se rozhodla, že bych ráda spolupracovala se zahraničním agentem, a to se mi povedlo minulý rok, kdy jsem se spojila s britskou Marshall Group, která má i divizi bookingového týmu. Propojení se povedlo díky jednomu showcase festivalu, kam jsem Marshall pozvala.
Dorazili, líbilo se jim, co viděli, a namístě jsme podepsali spolupráci. Tihle lidé mají kontakty po celé Evropě, takže tour se děje primárně díky nim a mé účasti na Eurovizi. Pro mě samotnou to bude velká zkušenost – zatím jsem měla jen tour v Česku se zastávkami v Německu a Británii, ale nikdy jsem neobjížděla tolik míst. Kapacitně jsme brali spíše menší prostory do šesti set lidí.
Splnila jste si sen o zahraničním zastoupení, jaká je vaše další meta?
Samozřejmě úspěch na Eurovizi a vyprodaná tour. A ráda bych jela jako předskokan jinému umělci na arénovou tour. Pak je to také stabilně rostoucí komunita fanoušků, kterou bych si ráda vybudovala svépomocí. A virální hit by také nebyl od věci.