Česko může být vesmírná velmoc, říká šéf Evropské kosmické agentury

Před patnácti lety jsme se stali první postkomunistickou zemí, kterou ve svých řadách přivítala Evropská kosmická agentura (ESA). Výročí si do Prahy přijel připomenout i její šéf Josef Aschbacher.

Po předloňském nástupu do čela agentury se vrhl na překopání projektu nové evropské rakety, kterou chce kontinent nahradit rakety firmy SpaceX. Původně měla vzlétnout už v roce 2020, ale vývoj trvá. „Překonali jsme technické potíže i konstrukční výzvy a jsme na dobré cestě. Vzlétne v příštím roce, brzy oznámíme přesné datum,“ říká v rozhovoru pro Forbes.

Aschbacher v něm vyzdvihuje přínos českých firem pro evropský výzkum vesmíru – v rámci ESA se už aktivně podílely na stovkách projektů. „Jsou velice dynamické, inovativní a konkurenceschopné,“ chválí rakouský vědec, který v ESA působí od roku 2000.

Vysvětluje také dosavadní závislost agentury na SpaceX, líčí dopady odstřižení od Ruska a popisuje výhody doslova raketově rostoucí vesmírné ekonomiky.

Když jsme se před chvílí potkali, řekl jste mi, že se z Česka stává kosmická velmoc. 

Rozhodně. Česká republika je středně velkou zemí, která dnes do rozpočtu ESA přispívá kolem šedesáti milionů eur ročně a posledních deset let to konstantně roste.

Velikost vesmírné ekonomiky je dnes zhruba 460 miliard dolarů, v následující dekádě překročí bilion. Pro jakoukoli zemi je myslím chytré na tomto růstu participovat, protože se objevuje řada příležitostí. A Česká republika má hodně co nabídnout.

Takhle byste miliardový příspěvek z českého státního rozpočtu obhajoval před jakýmkoli zdejším daňovým poplatníkem?

Vesmír je už dnes nedílnou součástí každodenního života. Bez navigace byste možná nenašel hotel, kde se nacházíme. Nebo předpovědi počasí, kde přibližně osmdesát procent využívaných dat pochází z družic. Zemědělství, telekomunikace, měření znečištění a klimatické změny…

Je to trochu jako kdybyste se mě před dvaceti lety zeptal na internet a já začal vysvětlovat, že v budoucnu bude velice důležitý, protože tím bude všechno propojeno. Vesmírná data a technologie budou za dvacet let přínosem, jaký si dnes nedokážeme představit.

Závisí na nich naše životní úroveň a kdybychom do této oblasti neinvestovali, v podstatě se „vzdáváme internetu“. 

Zkusme si ten přínos vyčíslit.

Nezávislí poradci počítají, že každá investovaná koruna se do ekonomiky vrátí tři až pětkrát, někdy až desetkrát. Příkladem takto vysoké návratnosti je program Copernicus (dálkový družicový průzkum Země, pozn. red.). Investujete do budování družice, nějaká firma v rámci projektu najme špičkové lidi a pak prodává datové služby pro celou řadu odvětví, což generuje další tržby a vytváří hodnotu. 

Čím do kosmického programu nejvíce přispěly české firmy?

Toho je spousta. Vyrábíte díly pro raketu Ariane 6 sloužící k odvádění spalin z motoru, máte technologii umožňující naskládat na sebe spoustu mikrosatelitů a pak je postupně ve vesmíru vypouštět nebo vyvíjíte malé družice pro pozorování Země.

Máte dobrý ekosystém převážně středně velkých vesmírných firem, které jsou velice dynamické, inovativní a konkurenceschopné.

Zmíněná raketa Ariane 6 je evropskou odpovědí na nosné rakety Falcon společnosti SpaceX Elona Muska. Bez falconů totiž ESA v současnosti nedokáže dostat větší náklad na oběžnou dráhu, jelikož po začátku války na Ukrajině ztratila možnost využívat ruské rakety Sojuz.

Předchůdkyně nové rakety, evropská Ariane 5, se přestala vyrábět, protože s ní jeden let do vesmíru vyšel zhruba na dvojnásobek ceny ve srovnání s dostupnými falcony.

V současnosti většina družic na oběžné dráze patří Muskově SpaceX, přičemž podíl roste. Zároveň Evropa bez raket SpaceX ani nedostane větší družici do vesmíru, není to poněkud zoufalá situace?

Je to normální dočasné řešení, kdy využíváme SpaceX jako dodavatele. Naše vlastní raketa Ariane 6 vzlétne napřesrok.

A bude to finální datum? Raketa už měla vzlétnout v roce 2020 a od té doby se start rok co rok odkládá.

Ujal jsem se toho před dvěma lety, když jsem se stal generálním ředitelem. Minulý týden jsme absolvovali důležitý test na zemi a na základě těchto jsme zveřejnili nejlepší odhad startu. Mohu vás ujistit, že časový rozvrh je stabilizován. Překonali jsme technické potíže i konstrukční výzvy a jsme na dobré cestě.

Co přesně jste na projektu změnil?

Technické problémy jsem řešil s týmy odborníků na denní bázi. Pro manažerské výzvy jsem dal dohromady pracovní skupinu složenou z vedení klíčových společností podílejících se na projektu. Scházíme se každé dva týdny. A situace si žádala i několik personálních změn.

Ve dva roky starém rozhovoru jste zmínil, že si nedokážete představit Evropu, která není schopna sama vysílat své kosmonauty a kosmonautky. Teď to vzhledem k absenci evropské rakety vypadá, že se to dřív povede Indii…

Pravděpodobnost je vysoká, protože Indie má konkrétní plány vyslat kosmonauty v roce 2025. Dnes dokážou posílat lidi do vesmíru Spojené státy, Rusko a Čína. A to je přesně otázka, kterou si kladu. Proč ne Evropa? Co je špatně když máme fantastické inženýrstvo a vědu?

Nedávno se členské země v Seville dohodly na vývoji modulu, který dokáže vynést lidi a pár tun nákladu na Mezinárodní vesmírnou stanici a vrátit se zpátky. Nic takového v současnosti nemáme a je to velice důležité. Chceme, aby modul vzlétl do roku 2028, což je velkou výzvou.

Loni jste poprvé po třinácti letech vybrali adepty na nové evropské kosmonauty, jak vše probíhalo a jak jsou na tom teď?

Na začátku dubna odstartoval jejich základní trénink, který je zhruba v polovině. Všichni jsou nadšení. Na začátku bylo přes dvaadvacet tisíc uchazečů, z nichž jsme po mnoha kolech vybrali finálních sedmnáct.

Zkoumali jsme technické schopnosti, zdraví, mezilidské dovednosti… Potřebujeme, aby ti lidé spolupracovali a vycházeli mezi sebou během šesti měsíců na izolované vesmírné stanici. U finální selekce už nerozhodovalo žádné skóre, ale hloubkové rozhovory s kandidáty.

Do finálního výběru se dostal i jeden Čech, pilot Aleš Svoboda. Skončil mezi záložníky. Jak vysoká je pravděpodobnost, že se podívá do vesmíru?

Žádné zvláštní pořadí nasazování tam není, bude záležet, jaké příležitosti se objeví na Mezinárodní vesmírné stanici případně u soukromých firem – nebo jestli třeba NASA nenabídne našemu kosmonautovi místo výměnou za nějakou protislužbu.

Stanice je společným projektem evropské, americké, kanadské, japonské a ruské vesmírné agentury. Jak se vám tam nahoře spolupracuje s Ruskem když jste všechny ostatní vesmírné spolupráce kvůli válce na Ukrajině utli?

Každodenní práce je velice profesionální. Kosmonauti jsou závislí jeden na druhém, součásti stanice jsou integrovány a jedna bez druhé fungovat nemůže. Žádné emoce do toho nevstupují. 

Nicméně ruská část stanice zaznamenala v uplynulém roce hned několik úniků z chladícího systému. Je Rusko stále spolehlivým vesmírným partnerem?

Tohle se občas stává, nešlo o životu nebezpečné situace. Spolupráce a dodávky technologií z ruské strany fungují normálně. K únikům naneštěstí došlo dvakrát během jednoho roku, ale nijak nás neznepokojily.

Jak moc se váš život změnil po 24. únoru 2022?

Drasticky. Ten moment si velice dobře pamatuji. Měli jsme s Ruskem společný projekt ExoMars, loni v září měl na Mars letět rover. Bylo jasné, že spolupráce nemůže pokračovat. Zavolal jsem lidem z NASA, zda by nám s projektem nepomohli, abychom bez Ruska obešli.

Nakonec se to povedlo: ze společného projektu ESA a Ruska se stal projekt s malým přispěním NASA. Odlet bude v roce 2028 a bude to první mise na Mars, v rámci níž chceme i vrtat. Na rudé planetě plánujeme hledat známky života.

Po invazi jste tedy přestali od Rusů brát rakety Sojuz a zrušili misi na Mars. Byly tam i další dopady?

Tohle byly dva největší. A pak spousta menších misí, jako například sonda Luna 25 mířící na Měsíc, kde jsme původně měli mít i svůj přístroj.

Ta, co se v létě rozbila o povrch Měsíce?

Přesně, naštěstí bez našeho vybavení.

Z aktuálních misí ESA mě zaujala sonda JUICE, která v polovině dubna zamířila k Jupiteru. Před dvěma týdny dosáhla pozice, odkud ji na cestě pomůže takzvaný gravitační prak – a půjde o hned dvojitý, od Země i Měsíce. Povedl se už někomu?

Myslím, že tohle bude poprvé v historii. Jde o nesmírně složitý manévr, kterým sondu urychlíme. Jupiter je daleko, potřebujeme celou sérii gravitačních manévrů abychom se k němu v roce 2031 dostali.

Proč to sondy Pioneer 10 a Pioneer 11 v sedmdesátých letech zvládly za necelé dva roky?

Naše sonda je mnohem těžší. Na palubě nese deset různých přístrojů.

JUICE bude na měsících Jupitera hledat prostředí nakloněné živým organismům. Je podle vás pro lidstvo nějaká „planeta B“ existenční nutností?

To je velká otázka. Během pěti či deseti let ne, ale kdo ví, co budeme potřebovat za sto, dvě stě let. Klimatická změna je pochopitelně obrovským problémem. Předpokládám, že první kolonie mimo Zemi se objeví na Měsíci, případně na Marsu, ale pojmou pravděpodobně pouhé stovky lidí. Každopádně musíme udělat vše především pro ochranu Země.

Planetu B zmiňuji i proto, že se tak jmenoval panel na naší nedávné konferenci, ve kterém šéf startupu World from Space Jan Labohý řekl následující, že máme ohromnou infrastrukturu, díky které přesně víme, jak na tom jsme, a co je potřeba dělat. Souhlasíte?

Naprosto. Naše vesmírná infrastruktura, kterou jsme v rámci programu Copernicus za posledních pětadvacet let vybudovali, patří mezi světovou špičku.

Družice z výšky v desítkách tisíc kilometrů měři nejen milimetrové změny hladiny moře, ale i koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře, emise metanu, tání ledovců, salinitu mořské vody…

Dohromady je tam více než padesát klíčových klimatických proměnných a více než polovina z nich je měřitelná pouze z vesmíru.

Věnujeme těm datům dostatečnou pozornost?

Vědecká komunita ano, široká veřejnost tolik ne. Tohle je deficit, který stále máme: lidé si stále neuvědomují, co vesmírná technologie přináší pro každodenní život.