Hořký samet: Incheba (22. díl)
Kapitola pátá, díl 1, Hořký Samet
Kapitola pátá (část druhá)
Zítra bude včera
NIKDY JSEM se nedozvěděla, jestli zneuctěná ruštinářka podnikla nějaké konkrétní kroky, vedoucí k poškození otcových podnikatelských aktivit. Jedna věc však byla jistá: Když otec soudružku Rottovou o několik dní později navštívil v kabinetu, přijala od něj soupravu vzorků antistatického změkčovače v dárkovém balení. Ujistila ho, že můj vrozený sklon k přehánění odjakživa brala na lehkou váhu. Moje politické názory ji prý v nejmenším nevyváděly z míry. Nicméně mi už nikdy nedala příležitost, abych je mohla svobodně vytrubovat během jejího vyučování.
Ať už byla na vině má prostořekost, anebo ne, na otcově cestě k reálnému kapitalismu se začínaly množit překážky.
Každé ráno vyrážel autem na cestu a celý den nazdařbůh objížděl jeden okres za druhým, odhodlán zaklepat na každé dveře všech podnikových vedení prodejen drogérií a obchodních domů. Vypadal tak trochu jako potulný komediant. Všechny potřebné rekvizity se mu vešly do jediného kufříku. O jarních prázdninách jsem ho věrně doprovázela na obchodních cestách. Zapojovala jsem do jeho představení svůj herecký talent. Naše publikum typicky tvořily kypré čtyřicátnice. Bez ohledu na nepříznivé počasí či špatnou náladu, otec vždy během marketingové prezentace Anelu spolehlivě podal nadprůměrný výkon. Nikdy svůj výstup nezapomněl okořenit štědrou dávkou originálního humoru a okouzlujících lichotek. Na konci dne jsme se málokdy vraceli domů bez podepsané objednávky. Otcův měsíční obrat se postupně začal pohyboval ve statisícových cifrách. Jenže zatímco jeho klientela nezadržitelným tempem rostla, množství závistivců, kterým v hloubi duše vadil jeho podnikatelský úspěch, rovněž narůstalo exponenciální řadou.
Ke skrytým odpůrcům otce patřili zejména někteří soudruzi ve vedení moravského družstva. Většina z nich původně zaujímala k aparatuře značně skeptický postoj. Snažili se prý dokonce předsedovi Kociánovi rozmluvit obchodní partnerství s otcem. Jakmile se ukázalo, že výroba antistatu přináší tučný zisk, hrabivý místopředseda JZD se rozhodl soukromý projekt ukrást. Předseda Kocián ležel doma s nemocným srdcem a neměl sílu lstivého podřízeného zkrotit. Soudruh Čejka dal nejdřív právnímu oddělení družstva pokyn, aby nalezlo formální důvod ke zrušení smlouvy s otcovým podnikem. Dalším krokem bylo, že otci oznámili, že se vedení JZD rozhodlo převézt aparaturu z naší garáže na Moravu. Soudruh Čejka si jménem družstva činil vlastnické právo na výrobní zařízení. Jeho podraz spočíval v tom, že svůj nárok podložil lživým tvrzením, že se JZD významnou částí podílelo na financování původního projektu. Prolhaný místopředseda se za otcovými zády nestyděl spojit s Ríšou Hábou, který k nám od sestřiny svatby přestal chovat sympatie. Zhrzená mánička za zradu šéfa přijala tučnou peněžitou kompenzaci. Ríša se uvolil Aparaturu rozebrat, složit ji dohromady v sídle moravského JZD a uvést znovu do provozu. Součástí jeho úkolu bylo vycvičit zároveň skupinu místních družstevníků k její obsluze. Otec pochopitelně o plánované akci do poslední chvíle nic nevěděl. Když se o rozhodnutí družstva jednoho rána dočetl ve formálním dopise zaslaném na naši adresu, nemohl uvěřit svým očím. V následujících čtyřiadvaceti hodinách utratil celý majlant za meziměstské hovory. Během telefonické konfrontace s místopředsedou družstva se otec pokusil argumentovat tvrzením, že právoplatným majitelem patentu na výrobu aparatury je jedině on, ale prohnaný zemědělec mu nečekaně ukázal ostré zuby. Dobře si nabrousil kosu na plody cizí práce. Dal otci jasně na srozuměnou, že pokud by se náhodou spor s družstvem pokusil řešit soudní cestou, mohly by se vynořit kompromitující dokumenty, týkající se určitých ilegálních aktivit v naší garáži, včetně neblahé poruchy vakuové pumpy, která způsobila zamoření místního ekosystému kokosovou pěnou.
Konec diskuse.
„Tady to vidíš, Alice. Takhle si současný bolševici představujou byznys.“ Slyšela jsem otce zdrceně brblat za dveřmi jídelny, když jsem se jednoho večera plížila po špičkách do kuchyně, abych potají sebrala něco k snědku v poloprázdné ledničce. Četla jsem tehdy po nocích Lva Tolstého a jeho Vojna a Mír ve mně vyvolávala sžíravý pocit hladu.
„Generace dnešních komunistů zkrátka nevidí žádnej rozdíl mezi prachsprostou krádeží a kapitalismem.“ Otcova hruď se otřásla kašlem. „Chrapoun Čejka není sám, kdo si myslí, že soukromý podnikání je synonymum pro vykořisťování.“
Skrz úzkou škvíru ve dveřích jsem zahlédla praskající plameny v krbu.
„Lidi jako je on neváhaj použít jakoukoli ideologii k tomu, aby ti zkroutili ruce.“ Unaveně pokračoval otec. „Je úplně jedno, jestli se to jmenuje komunismus a nebo jako nějaká jiná kravina. Tyhle svině stejně v žádný ideály nevěřej. A nejsmutnější na tom je, že jejich ostudná ignorance je zároveň jejich největší výhoda, protože jim propůjčuje bezkonkurenční schopnost chovat se bez skrupulí.“
„Nemůžeš nikdy vydělat na srážce s volem.“ Souhlasila nešťastně máti. „Poslyš Jirko. Co kdybychom to zabalili a našli si nějaký obyčejný zaměstnání? Tím, co jsme doposavad vydělali, můžeme umořit větší část hypotéky.“
„To snad nemůžeš myslet vážně, Alice.“ Otec zabručel jako zraněný medvěd. „Kdo mi dá dneska zaměstnání? Kromě toho nemám chuť jít někam házet uhlí do kotle. Teď, když skoro stojíme na prahu svobody!“
Zdálo se mi, jako bych v rozzlobeném tónu jeho hlasu slyšela potlačený vzlyk.
„Co jinýho nám zbejvá?“ Máti si nervózně hryzala nehty.
Tiše jsem se přikrčila za pootevřenými dveřmi a změnila úhel pohledu, až se mi dostal do zorného pole prostor před krbem. Chudák otec se choulil v křesle u otevřeného ohně a upřeně pozoroval uhasínající plameny. Po chvíli si zamyšleně vytáhl z náprsní kapsy krabičku značky Sparta. Vyklepal z ní poslední cigaretu a zasunul ji rezignovaně mezi okoralé rty.
„Ať si ten hajzl Čejka klidně sežere naši aparaturu.“ Viděla jsem, jak si připaluje kouskem hořícího klacíku. Jakmile do sebe nasál kouř, zázračně do něj vjel život. Začal mumlat něco o blížícím se mezinárodním veletrhu v Bratislavě. „Co kdybychom si pronajali prodejní stánek na Inchebě a vystavili tam miniaturní model aparatury?“ V jeho zarudlých očích se zrcadlily doutnající uhlíky. „Slyšel jsem, že tam teď jezdí spousta lidí ze Západu. Třeba se nám poštěstí někoho z nich zaujmout? Západní Němci poslední dobou hodně investujou do ekologických technologií.“ Přesvědčoval skeptickou máti. „Jsem si prakticky jistej, že aparatura je technicky srovnatelná se západním standardem v našem oboru, ale s naší prodejní cenou můžou západní výrobci těžko soutěžit.“
„Prosím, tě, Jirko, co se mi snažíš říct?“ Strnula máti, jako by se bála, že se otec už dočista zbláznil. „Máš snad v úmyslu si soukromě vydělávat na živobytí montováním aparatur a jejich následným prodejem na Západ?“
„Proč ne?“ Otec hltavě spolknul prášek na žaludeční vředy. „Nikdy nemůžeš říct, že něco nefunguje, když jsi to předtím nezkusila, Aličko.“ Nutil se křečovitě do optimismu, ale z jeho zaťatého výrazu prosvítala potlačená bolest. V snaze skrýt hlodající pochybnosti vzal do ruky pohrabáč a začal se s ním šťourat ve žhnoucím popelu.
PÁR TÝDNŮ poté jsem v slovenském hlavním městě stála na břehu Dunaje oblečena v bílé baleríně a baletních špičkách. Bylo slunné letní dopoledne. Davy zpocených návštěvníků se potloukaly labyrintem výstavních kulis uvnitř betonové výstavní haly a kolem pestrých stánků s občerstvením. Měla jsem za úkol rozdávat letáky odborné veřejnosti a navigovat potencionální klienty k otcově prezentaci. Prodejní výstava výrobků a zařízení chemického průmyslu byla otevřena i veřejnosti a měla překvapivě vysokou návštěvnost, ačkoli většinu nabízených produktů tvořily nezajímavé laboratorní přístroje a pro laiky se nebylo v podstatě na co dívat. Pestré vlaječky a balónky visely nad nekonečnou řadou výstavních kójí a vzduchem se nesla vůně grilovaných klobás. Nejpopulárnější místo veletrhu byl nepochybně stánek, kde se čepovalo vychlazené plzeňské. Dechová kapela v bohatě vyšívaných kostýmech vyhrávala na pódiu jednu polku za druhou. Trumpetisté nadýmali tváře jako pářící se žabáci. Pár buclatých folklórních zpěvaček se velebně kolébal do rytmu. Tiskly si v náruči mohutná poprsí, jako kdyby chovaly miminka. Šéfové pézetek se bodře poplácávali po zádech se zahraničními partnery a popíjeli slivovici u nedalekého kiosku. Členové reprezentačního týmu domácího průmyslu bývali, v ostrém kontrastu se západními návštěvníky veletrhu, bez výjimky oblečeni do pytlovitých kalhot visících na pásku nebo kšandách pod vypouleným pivním mozolem. Bolševičtí šéfové mívali neforemná saka pohodlně rozepnutá a kolem tuhého límce konfekčních košilí jim plandaly povolené kravaty. Západní podnikatelé se od našich papalášů na první pohled lišili slušivě střiženými obleky, ušitými z lehkých prodyšných materiálů. Každého z nich navíc provázela neodolatelná vůně kolínské. K hladce oholeným cizincům jsem zásadně vysílala ty nezářivější úsměvy, neboť jsem v nich tušila otcovy zachránce.
„Guten Tag.“ Oslovila jsem dvojici německy hovořících džentlmenů. „Mám tady něco, co si nesmíte nechat ujít!“ Se spikleneckým úsměvem jsem každému z nich podala reklamní leták. Lámanou němčinou jsem jim naznačila, že pokud mě budou následovat k našemu výstavnímu stolku, poštěstí se jim uzavřít obchodní transakci snů.
Otcův stánek byl situovaný uprostřed obrovské betonové výstavní haly nedaleko hudebního pódia. Navzdory neúnavné konkurenci trumpetistů se rodičům podařilo přilákat početný dav čumilů, ke kterým otec sebevědomě promlouval hromovým hlasem. Už z dálky jsem ho viděla obklopeného davem zaujatých posluchačů, když jsem k němu přelidněnou uličkou táhla zdráhající se Švýcary. Nadšené publikum přímo hltalo otcův strhující monolog. Každou chvíli se všichni rozesmáli a bouřlivě tleskali jeho odvážným výrokům. Nikdo z přítomných však nevypadal jako potencionální zákazník.
„Ekologické technologie jsou hudbou budoucnosti.“ Hlásal otec. Oba rodiče byli oblečeni v bělostných laboratorních pláštích a vypadali překvapivě profesionálně. „Časy, kdy politbyro poroučelo větru a dešti, jsou nenávratně pryč.“ Otec vtipně parafrázoval komunistické heslo z padesátých let. „Přírodní zdroje nejsou nevyčerpatelné a průmyslová expanze je limitovaná velikostí naší planety. Jestliže nedokážeme přizpůsobit životní styl zákonům přírody, budoucí generace na náš sobecký přístup tvrdě doplatí.“ Prohlásil rezolutně. „Z tohoto důvodu jsem ve spolupráci s týmem nejlepších domácích vědců vyvinul originální prototyp automatizovaného zařízení umožňujícího bezpečnou výrobu toxických látek.“ Otec uchopil model aparatury a vyzdvihl jej z výstavního pultu vysoko nad hlavu, jako kdyby posluchačům ukazoval svatý grál. „Veškeré komponenty, ze kterých se skládá naše poloautomatická továrna, jsou vyrobeny výlučně z domácích materiálů.“ Informoval překvapené diváky. „Součástí aparatury je zároveň vysoký počet originálních technických řešení, což je podle mě nejlepší důkaz, že navzdory čtyřem desetiletím vynucené stagnace je v naší zemi pořád ještě hodně tvořivého potenciálu a že dřívější reputace Čechoslováků jako národa se zlatýma ručičkama zdaleka není zapomenutou legendou.“
Diskrétně jsem k němu přistoupila a zatahala ho za vybílený plášť.
„Hele, tati. Můžeš mi věnovat chvilku času?“ Naléhala jsem. „Přivedla jsem ti zájemce ze Západu.“
Bleskově zareagoval a jednou větou ukončil představení.
Džentlmeni v hedvábných košilích si s rodiči poněkud chladně potřásli rukou. Když otce uslyšeli mluvit plynulou němčinou, znatelně pookřáli. Dozvěděli jsme se od nich, že do Bratislavy přijeli z Curychu. Reprezentovali prý zavedenou firmu na distribuci laboratorních zařízení určených k přesnému dávkování a míchání chemických substancí. Švýcaři rodičům pohotově darovali lesklý firemní katalog a projevili zdvořilý zájem o naše výrobky. Když na obalu Anelu spatřili čárkový kód, jejich oči se překvapeně rozšířily za zlatými obroučkami módních brýlí. „Unglaublich.“ Lichotili otci. „Es ist so schön.“ Jakmile však zjistili, že operuje na trhu jako soukromník, rázem ztratili zájem o jakoukoli spolupráci. „Vida. Začíná se nám připozdívat.“ Roztržitě se podívali každý na svoje vlastní švýcarské náramkové hodinky a vymluvili se, že pospíchají na důležité jednání. „Tschüs, tschüs, zlatíčko.“ První z nich mě přehlíživě pohladil po vlasech, zatímco druhý podal otci firemní vizitku s vágním příslibem, že se určitě znovu brzy uvidíme.
Vracela jsem se zpátky na výchozí stanoviště u brány veletržního areálu, když jsem k svému nemilému překvapení spatřila dvojici hladce oholených Švýcarů vcházet do reprezentačních prostorů prodejní expozice Lachemy, kousek vedle stánku s plzeňským pivem. Sledovala jsem západní byznysmeny, jak si důvěrně přiťukávají sklenicí Bohemia sektu s generálním ředitelem socialistické chemičky.
Chovali se k němu jako největší kamarádi.
„Vůbec ničemu nerozumím.“ Spěchala jsem otci nahlásit zradu kapitalistických spojenců. „Proradní pokrytci. Na tebe neměli čas a teď se klidně vybavujou s komunistickým papalášem.“ Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. „Nebo oni snad nevěděj, že bolševici jsou největší nepřátelé kapitalismu?“
„Tihle chlápci nejspíš přijeli do Bratislavy nabízet svý výrobky, a ne něco kupovat.“ Otec si lítostivě poškrábal temeno hlavy. „To víš, určitě je mnohem snažší splašit zakázku od státního gigantu, než od soukromníka.“ Snažil se mi vysvětlit. „Bolševickej manažment se dá snadno podmazat tabulkou švýcarský čokolády, když to přeženu. Lachema si může dovolit kupovat ve velkým i to, co nepotřebuje. Naproti tomu soukromej investor raději dvakrát obrátí každou korunku v ruce, než za něco zacvaká z vlastní kapsy.“
Zjištění, že mezi západními a východními kapitalisty nefunguje žádná solidarita, mě velice zamrzelo. Vzhledem k tomu, že spolu komunismus s kapitalismem přes čtyři desetiletí vedly studenou válku, předpokládala jsem, že se k nám byznysmeni ze Západu budou chovat jako spojenci. Od reprezentantů švýcarské soukromé firmy jsem očekávala, že budou neúprosně bojkotovat komunistické kádry, ale činili přesný opak. Později jsem dvojici obchodníků v hedvábných košilích špehovala zpoza reklamního plakátu před prodejním stánkem Lachemy, zatímco se u kulatého stolku paktovali s oplešalým šéfem socialistické fabriky. Obřadně mu předali sadu švýcarských nožíků v dárkovém balení. Polichocený komunista od Švýcarů navíc obdržel inkoustové pero v dřevěném futrálu, jež pak neprodleně použil k podpisu předběžné objednávky neurčitého počtu laboratorních pomůcek.
Otec měl pravdu. Kapitalisti ze Západu na Inchebu nepřijeli hledat rovnocenné obchodní partnery.
Nebylo proto divu, že se milí Švýcaři u našeho stánku už nikdy neukázali. Stejně tak jako naprostá většina dalších příjemně se usmívajících návštěvníků ze Západu, které jsem toho dne dotáhla k otcovu stanovišti. Každý z nich vysypal z rukávu povzbuzující fráze o možnostech budoucí spolupráce a pak se všichni bez výjimky omluvili a odspěchali na jakási jiná důležitá jednání. Do večera se na pultu naší výstavní kóje navršila hromádka lesklých kartiček. Západní vizitky vypadaly tak trochu jako balíček taroků. Estesticky přitažlivé karty byly stejně špatně luštitelné jako tváře jejich elegantních vlastníků.
Sluneční kotouč se zbarvil do krvavě oranžové a nenávratně se odkulil za Bratislavský hrad. Z kvetoucích jehněd na stromech lemujících Dunaj se mi na hlavu sypal pyl. Bílá balerína mi k večeru zežloutla. Rozlehlé prostranství před výstavní halou postupně osiřelo. Začínala jsem pociťovat únavu. Prsty u nohou jsem měla stlačené uvnitř dřevěných špiček a v obličejových svalech mě z nepřetržitého usmívání chytala křeč. Chystala jsem se zrovna opustit reklamní stanoviště, když mi cestu nečekaně zastoupili dva hřmotní Rusové.
„Privět, děvočka!“ Málem mi polili baletní kostým pivem, které si s sebou nesli v papírovém kelímku. „Na co tady taková krasivaja baletka dělá reklamu?“ Sápali se po letáčcích v mojí ruce. „V Sovětském svazu máme taky šikovné baletky.“ Přátelsky na mě cenili zlaté zuby. „Davaj. Zatancuj nám něco.“
„Izvinitě.“ Vymlouvala jsem se. „Mám na práci dělat glasnosť, ne tancovat.“
„Glasnosť?“ Rusové vypadali překvapeně. „To má být nějaký vtip?“ Smáli se.
Nakonec se mi kolem nich přece jen podařilo prosmyknout, ale nedokázala jsem je setřást. Následovali mě celou cestu skrze poloprázdnou výstavní halu až k stánku mého otce. Máti už začínala balit vystavené zboží do krabic, ale pár vzorečků Anelu ve spreji ještě zůstalo stát na vyvýšeném pultě.
„Posmotri.“ Rusové se nadšeně vrhli na atraktivní obaly jako hladoví vlci. „Tady na tomhle obrázku je stejná baletka jako ta, co jsme potkali venku.“ Každý z nich si vybalil jeden sprej z krabičky.
„Privět, pánové. Co pro vás můžeme udělat?“ Máti se přinutila k úsměvu. „Zrovna jsme se chystali zavírat.“ Ochranitelsky mě chytla kolem obnažených ramen a přitáhla mě k sobě za konferenční stolek.
„Nedělejte si starosti, paní.“ Rusové si nenuceně odložili kelímky s pivem na výstavní pult. „Nebudeme vás zdržovat. Jenom si prohlídneme vaše výrobky a hned zase půjdeme.“ Z jejich dechu se nesla nasládlá vůně zkvašeného alkoholu. S otevřenou pusou jsem se dívala, jak si navzájem sprejují ošuntělé oblečení antistatickým roztokem. Chovali se přitom až podezřele uvolněně, jako když si děti hrají s pistolemi na válku.
„Poslyšte pánové. Jestli máte nějaké otázky, rád vám na ně odpovím, ale už musíme brzy končit.“ Zaburácel otec kompetentní ruštinou. Absence úsměvu na jeho obličeji a žluté oči polárního vlka nenechávala opilé Rusy na pochybnostech, že jejich přítomnost u našeho stánku je méně než vítaná.
„K jakému účelu to vlastně slouží?“ Vyšší z Rusů zvědavě odšrouboval pumpičku z hrdla skleněné lahvičky a jal se očichávat její obsah.
„Anel dokáže zbavit jakýkoli syntetický povrch statické elektřiny.“ Odpověděl chladně otec. „Podnikám jako soukromník v oboru antistatických pracích prostředků.“ Podstrčil vykuleným Rusům svoji vizitku.
„Podnikáte?“ Vyšší Rus se zarazil a obrátil zakalené oči v sloup.
Chvíli to vypadalo, že se o něj pokouší spánek.
Jeho menší kolega si mezitím nasprejoval Anel do úst. „Moc dobrý.“ Zamlaskal. Také on odšrouboval pumpičku z hrdla láhve a než se rodiče stačili vzpamatovat, jediným douškem vyprázdnil její obsah. „Vot éto chorošo!“ Nadšeně vyhrkl a utřel si ústa rukávem silonové košile. „Chutná to jako vodka s kokosovou příchutí. Kolik za to chcete, tovarišč?“
„Vyjde to na deset korun na kus.“ Otci zjevně začínala docházet trpělivost. Sebral Rusovi prázdnou lahvičku z ruky a vložil ji zpátky do krabičky. „Což je rubl, ale berte to ode mě jako přátelský dárek.“
„Čto? Tolko adin rubl?“ Rusové se na sebe podívali, jako kdyby zvažovali vidinu mimořádně výhodného obchodu. „Kolik kusů Anelu tady máte?“ Zajímalo je. „Koupíme všechno.“
„Nět. Nět.“ Otec odmítavě máchal rukama. „Tyhle Anely nejsou na prodej. Jsou to jenom výstavní vzorky. Přijel jsem na Inchebu prodávat tohle.“ Vytáhl z kartónové krabice model aparatury. „Posmotritě.“ Ukázal ji Rusům. „Jedná se o plně automatizovanou, mnohoúčelovou chemickou stavebnici určenou k výrobě libovolných látek. Od destilace alkoholu po produkci sofistikovaných směsí, jako je hlavní komponent Anel spreje.“
„Poňatno.“ Vyšší z Rusů zasněně pokyvoval hlavou. Chvíli se přehraboval v hluboké kapse kalhot než vylovil pomačkanou cedulku pokrytou písmeny v azbuce. „Spasibo.“ Podal ji otci. „Děkujeme. Určitě o nás ještě uslyšíte.“
„Kristovy rány.“ Máti si oddechla úlevou. „Tohle nám tu dneska ještě scházelo.“ Sotva se Rusové vrávoravě vzdálili halou, chopila se mokrého hadru a jala se utírat pivem politý pult. „Doufejme, že z toho denaturáku neoslepnou a nebudou si na nás potom stěžovat místním hygienikům.“
„Na tvým místě bych se tím vůbec netrápil.“ Otec zmačkal Rusovu vizitku a hodil ji do odpadkového koše. „Denaturák není metylalkohol, i když tihle borci by možná snesli i ten.“ Žertoval cynicky. Od doby, kdy Gorbačov v SSSR vydal takzvaný ‘suchý zákon’ na omezení bujícího alkoholismu v Sovětském svazu, si prý Rusové zvykli konzumovat průmyslový líh ve velkém. „To už jim spíž ublíží ta kokosová kyselina.“ Ujistil nás. „Ale tolik toho zase nevypili, aby se z ní posrali.“
Před odjezdem jsem si ještě odběhla umýt obličej do umyvárny v zadní části výstavní haly. Převlékla jsem se do civilního oblečení a nazula si pohodlné boty. Po cestě zpátky k našemu stanovišti jsem z dálky spatřila otce, jak diskutuje s mohutným člověkem, jehož hluboký bas připomínal operního pěvce Fjodora Šaljapina. Měl vypoulené břicho a v medvědí tlapě si nesl plastikovou nákupní tašku.
„Alexandr Vasilijevič Gromkov. Privět.“ Zaduněl obr. Představil se nám jako komisař pro Sovětský průmysl v Československu. „Kolegové mi o vás podali hlášení.“ Soudruh Gromkov prohlásil, že dva Rusové, které jsme předtím odehnali od našeho stánku, byli doslova nadšeni otcovým výrobním programem. „Jestli jsem tomu dobře rozuměl, pokoušíte se podnikat jako soukromník? Není-liž pravda?“
„Da. Je to tak.“ Potvrdil váhavě otec. „Také mě velice těší, že vás poznávám.“ Potřásl si s komisařem rukou. „A co vás k nám přivádí, Alexandře Vasiljeviči?“ Zachmuřil podezřívavě obočí, jakoby očekával, že komisařova proklamovaná identita je ve skutečnosti zástěrkou rozvědné činnosti.
„Nu čto by? Jako všichni ostatní tady na Inchebě.“ Pokrčil širokými rameny Rus. „Snažím se hledat obchodní partnery.“
Ukázalo se, že soudruh Gromkov měl za úkol najít nové způsoby spolupráce mezi našimi zeměmi. Když hlubokým hlasem zmínil důležitost oboustranné kolaborace, otec podvědomě přešlápl z nohy na nohu a nervózně zamžikal, jako kdyby zrovna spolkl jedovatého pavouka. Uvědomovala jsem si, že pro něj byla kolaborace s Rusy něco jako smrtelný hřích. Soudruh Gromkov přesvědčeně hovořil o potřebě poctivě uvádět do praxe nová pravidla pěrestojky a přehodnotit naše vzájemné národní zájmy s cílem navázání přímých obchodních vztahů mezi československými a sovětskými subjekty bez povinné interference zkorumpovaných podniků zahraničního obchodu. Vyslovil názor, že systém centralizovaného řízení, na který byli všichni zvyklí za normalizace, je zoufale zastaralý. Socialistická byrokracie podle komisaře brzdila průmyslový rozvoj a bylo zapotřebí ji co nejrychleji odbourat, aby se vytvořil prostor pro individuální iniciativu.
„Takže vy opravdu věříte pěrestojce?“ Otec se pevně zahleděl do Rusových šedivých očí. Vypadal vedle obra jako David po boku Goliáše.
„Koněčno.“ Mohutný Rus nakrčil čelo. „Věci už dál nemůžou fungovat tak, jako fungovaly předtím. To je nám všem naprosto jasný.“
„Víte, nebudu se vám pokoušet nic zastírat,“ rozehřál se otec. „Pravda je ta, že jsem v osumašedesátým bojoval proti vaší invazi, ale dneska patřím k velkým obdivovatelům Michaila Gorbačova.“
Soudruh Gromkov se rozpačitě poškrábal na holé hlavě, jako kdyby ho otcova poznámka svrběla.
„Da. Da. Míša je naše jediná naděje.“ Bezelstně prohlásil a dodal, že Gorbačovovu politiku podporuje většina obyvatel Sovětského svazu. „I když s tím suchým zákonem to teda trochu přehnal.“ Ušklíbl se. „Poslyšte, když jsme u toho alkoholu, Boris Pavlovič mi vykládal, že prý nabízíte nějaké automatické zařízení, co umí destilovat čistý líh.“ Ruský obr si obřadně nasadil masivní brýle a sklonil se k modelu aparatury na našem stolku, aby si ho pozorně prostudoval. „Můžete mi vysvětlit, jak to funguje?“ Bručel hlubokým hlasem.
Na otcově tváři se objevil rošťácký výraz.
„Nechci vás urazit, ale obávám se, že vaši kolegové postrádají odborné vzdělání, aby mohli ocenit mimořádnou všestrannost naší aparatury. Tato průmyslová stavebnice dokáže samozřejmě vyrábět daleko zajímavější produkty než obyčejný chlast.“ Následně jmenoval rozličné funkce zázračného aparátu včetně skutečnosti, že poloautomatizovaný provoz umožňoval drastickou redukci zapojení lidského faktoru do výroby.
„No to by bylo!“ Soudruh Gromkov si vysušil zpocený obličej kapesníkem a připustil, že problematika lidského faktoru je v SSSR velmi aktuální. „Tohle je jenom mezi námi,“ důvěrně se sklonil k otci a ztišil hlas, „největší hrozbou pro náš chemický průmysl je vysoké procento zaměstnanců, kteří popíjí v pracovní době.“
„Navěrno?“ Otec si spokojeně mnul ruce. „V tom případě by pro vás mohla naše aparatura představovat ideální řešení.“
„Da. Musíme se ještě vidět.“ Souhlasil soudruh Gromkov.
Chvíli se v plastikové tašce snažil najít vizitku, ale nakonec posmutněle prohlásil, že už je všechny rozdal. Aby nám vynahradil naše zklamání, vytáhl z kapsy tenkou peněženku, a ukázal rodičům fotku svojí ženy, dětí a pěti vnuků.“
„Izvinitě. Musím už běžet.“ Oznámil posléze s upřímnou lítostí, když zkontroloval mechanické náramkové hodinky sovětské výroby. „Jaké máte plány na dnešní večer?“
Rodiče si mezi sebou vyměnili rozporuplný pohled.
„Počemu?“ Zavětřil bystře otec. „Doufali jsme s manželkou, že tou dobou budeme zpátky na cestě do Prahy.“
„Nět. Nět. To vůbec nepřipadá v úvahu.“ Soudruh Gromkov usilovně naléhal, že chce otce představit důležitému člověku ze sovětského ministerstva chemie. Neměl už čas sdělit otci podrobnosti plánovaného setkání, ale srdečně nás všechny zval na večeři do známé restaurace nedaleko výstavního areálu. „Nezapomeňte si s sebou vzít model aparatury.“ Zdůraznil ještě. „Poka. Uvidíme se v Rybářské baště v osm večer.“ Sebral plastikovou nákupní tašku z našeho stolku a odkráčel vylidněnou halou s tlustými stehny daleko od sebe jako bývalý zápasnický šampión.
„Poka.“ Dívali jsme se za ním jako v transu.
„To jsi myslel vážně, když jsi tomu Rusákovi přislíbil účast na setkání, Jirko?“ Rozčarovaně brblala máti, sotva jsme se znovu pustili do práce. Rozebírali jsme kulisy otcovy prezentace a odnášeli bedny s propagačním materiálem do auta. „Pojeďme, prosím, radši domů. Začíná se smrákat a cesta je dlouhá.“ Nepřestávala naléhat.
Otec se tvářil neoblomně.
„Když hledáš cestu z průseru, tak si nemůžeš dovolit zahodit ani tu nejmíň vábnou šanci.“ Unaveně si zasunul filtr Sparty mezi vyschlé rty a zabouchl haubnu narvaného kufru, který se nacházel na přední straně Škodovky. „Mějte se mnou strpení, děvčata. Něco mi říká, že pro nás tohle netradiční setkání bude mít zajímavý konsekvence.“
Roztrpčeně jsem se na něj podívala.
„Prosím tě, co si myslíš, že ti může vzniknout z přátelství s tímhle obrem?“ Vykřikla jsem. „Neuvědomuješ si snad, že je to Rus?“
„No a co?“ Káravě se na mě obořil. „Stejně jako všude na světě, v Rusku se lidi taky dělí na dobrý a špatný duše.“
RYBÁŘSKOU BAŠTU jsme našli skrčenou v podhradí. V oknech starobylé chalupy svítila obrovská akvária se sladkovodními rybami. Sledovala jsem, jak duhoví pstruzi plavou ve fluorescentním světle, zatímco otec zacouval mezi nablýskané dvě limuzíny na plácku před restaurací, která v dobách normalizace patřila mezi oblíbené bratislavské atrakce. Soudě podle šumění hlasů uvnitř nízké budovy, Rybářská bašta byla plná hostů.
„Nemusíte se mnou chodit dovnitř, jestli na to nemáte náladu, děvčata.“ Otec se zmocnil modelu aparatury uloženého v krabici pod sedadlem vedle mých nohou. „Nezdržím se tam dlouho.“
„To by tak hrálo.“ Vyskočily jsme s máti z auta. „Půjdeme hezky s tebou.“
Ze zkušenosti jsme věděly, že pokud bychom otce nechaly jít dovnitř restaurace samotného, riskovaly jsme, že se tam s někým zakecá a ztratí ponětí o čase.
„A nezapomeň na to, že si nemůžeme dovolit utrácet za jídlo, Jirko.“ Připomněla mu máti. S pomocí zpětného zrcátka si natřela rty jemnou rtěnkou a na hlavu si šikovně nasadila velký slaměný klobouk. Jakmile si uhladila zmačkanou sukni, proměnila se v noblesní dámu. Vysoké podpatky jí klapaly po dlaždičkách jako kastaněty, když jsme kráčeli vstupní chodbou dovnitř luxusního podniku. V decentně osvětleném sále se u trámového stropu vznášel modrý závoj cigaretového kouře.
Chvilku trvalo, než jsme skrze něj prohlédli.
„Zdravstvujtě, druzja!“ Saša Gromkov povstal od stolu v celé své výšce. „To jsem rád, že jste nakonec přišli!“ Hlaholil přes celou místnost operním basem a přizval rodiče k dlouhému stolu v rohu restaurace. Když se s námi přivítal, dobrosrdečně mávl tlapou směrem k důstojnému muži sedícímu v čele slavnostní tabule. „Dovolte mi, abych vám představil soudruha ministra.“ Mrkl spiklenecky na otce. „Viktor Ivanovič má v současné době na starosti sovětský chemický průmysl.“
„Privět.“ Usmál se ministr.
Viktoru Ivanovičovi nebylo víc než čtyřicet let, což byl nezvykle mladý věk na vládního představitele komunistické velmoci. Na delikátně tesaném obličeji mu pohrával lehce nahořklý výraz inteligentního člověka, zklamaného nesmyslnou absurditou života. Připomínal smutného klauna. U večeře mu dělalo společnost půl tuctu ramenatých Rusů. Oddechla jsem si, když jsem mezi nimi nespatřila dvojici opilců, kteří mě obtěžovali na výstavě. Mátin aristokratický vzhled zjevně přiváděl ministrův doprovod do rozpaků. Když se ladně nahnula přes stůl, aby si se soudruhem ministrem Ivanovem potřásla rukou, ostatní Rusové se podvědomě napřímili na židlích, jako kdyby spolkli pravítko. Vypadali jako žáci gymnázia během návštěvy krajského inspektora.
„Serděčnyj privět, tovarišč ministr.“ Máti neokázale zašveholila, jako by se s vysokými vládními potentáty setkávala každý den. „Jak se vám u nás líbí?“
K úžasu přihlížejících stolovníků se prošedivělý ministr vymrštil ze židle a galantně srazil podpadky. „Moc hezky. Děkuji pěkně za optání.“ Uklonil se a políbil máti ruku jako důstojník z Tolstojova románu. „Přijměte laskavě místo u našeho stolu.“ Autoritativním gestem naznačil slovenskému vrchnímu, aby nám obsluha restaurace přinesla židle. „Bude mi ctí, když s námi povečeříte.“
„Bolšoje spasibo.“ Otec se hrnul k hostině, ale matce se elegantně podařilo zapíchnout špičku podpatku doprostřed jeho mokasiny.
„Bohužel jsme už dneska večeřeli.“ Slyšela jsem ji lhát, aby si zachovala hrdost.
Otci nezbývalo než naprázdno polknout sliny.
„Da. Máš pravdu, miláčku.“ Syknul s předstíraným úsměvem, ačkoli se mu hladový obličej odkrvil bolestí.
„No, tak si s námi dejte aspoň trochu vína.“ Soudruh Gromkov se pohotově chopil láhve nitranského tramínu a jal se rodičům nalévat plnou skleničku. „Zrovna jsem soudruhu ministrovi vyprávěl o vaší soukromé iniciativě.“ Blahosklonně nám pokynul, abychom si sedli. „Určitě by vám rád položil několik otázek.“
Pohodlně jsem se usadila na měkké židli a otočila se zády k ruským společníkům, abych si nenápadně prohlédla ostatní návštěvníky drahé restaurace. Úplně ve mně hrklo, když jsem u protějšího stolu poznala dvojici švýcarských obchodníků, které jsem dříve odpoledne odvlékla k otcově stánku. Večeřeli vedle osvíceného akvária spolu s dvěma místními potentáty a jejich partnerkami. Nedokázala jsem poznat, jestli to byly manželky nebo milenky. Obě ženy byly navlečeny v třpytivých šatech a měly na hlavách odbarvené natupírované účesy, nalakované s obdivuhodnou důkladností. Přežvykovaly jídlo jako krávy na pastvě a nalakovanými nehty si vytahovaly z rudě nabarvených úst rybí kůstky.
„Prepáčtě.“ Za zády se mi ozval hlas slovenského číšníka. „Čím môžem poslúžiť mladej dáme?“ Významně si odkašlal.
Soudruh Gromkov dutým basem poručil Slovákovi, aby objednanou Coca-Colu připsal na ministrův účet. Úslužný číšník mu všechno horlivě odkýval a odkráčel k baru s poťouchlým úsměvem na tváři. Pojala jsem podezření, že nás vlastenecká obsluha restaurace považuje za čehúnské kolabornaty.
„Na zdorovje.“ Rusové pozvedli skleničky. „A na Gorbačova.“
„Na pěrestrojku.“ Přiťukli si s nimi rodiče.
Všimla jsem si, že se někteří hosté zarazili uprostřed jídla a pozorně si nás prohlíželi.
„Nu da. Očeň chorošo.“ Ministr Ivanov si nasadil brýle a začal si prohlížet miniaturní model chemické aparatury, který před něj otec položil na stůl. „Pojďme se raději bavit o tom, jak to funguje.“
Kupodivu, sovětský ministr dokázal pojmenovat jednotlivé části aparatury a rozuměl jejich technické funkci. Vyšlo tak najevo, že Viktor Ivanovič byl skutečně expertem ve svém oboru. Nebývalo tehdy zvykem, že by pravomoc komunistických ministrů byla podložena adekvátním vzděláním. Jakmile otec ministrovi prozradil nízkou prodejní cenu automatizované výrobní stavebnice, soudruh Ivanov málem vyskočil ze židle. Když navíc slyšel, že je v částce obsažena montáž a dodání aparatury zákazníkovi na klíč, s tím, že byl otec při výrobě antistatu ochoten smluvně garantovat návratnost investice do tří měsíců od zahájení produkce, rozsvítily se mu vyhořelé oči.
„Tohle je zdaleka ta nejzajímavější obchodní nabídka, s kterou jsem se během své návštěvy Incheby setkal!“ Jeho pochmurná tvář se vyjasnila.
„Navěrno? To se divím.“ Máti se šibalsky pousmála pod širokou krempou slamáku. „Myslela jsem, že si naši soudruzi Sověty předcházejí.“ Coby bývalá analytička Akademie věd si mohla dovolit informovaně tvrdit, že československá ekonomika závisela na poptávce ze Sovětského svazu. „Nejméně polovina naší průmyslové výroby každoročně putuje do SSSR.“ Přimhouřila opatrně oči.
Ministr zdvořile přikývl a dodal s náznakem hořkosti v sametovém hlase, že jeho původní představy o navazování obchodních vztahů s tradičními československými partnery v Bratislavě narazily na neochotu, ba přímo neurvalost v jednání některých ředitelů místních socialistických podniků. „K soželeniju, vedení vašich továren pořád ještě myslí postaru. Zdráhají se přijmout skutečnost, že Sovětský svaz nastoupil novou cestu k revitalizaci naší ekonomiky.“ Stěžoval si rozladěně. „Představují si, že musíme automaticky koupit každý šunt, který nám nabídnou za nevýhodných podmínek stanovených našimi předchůdci.“
„Soglasno.“ Soudruh Gromkov s vážným výrazem na tváři utrousil, že českoslovenští politici nedělali nic proto, aby se nepříznivá situace zlepšila. Domácí politbyro prý vědomě sabotovalo spolupráci s Gorbačovovou administrativou a šponovalo napnuté vztahy mezi oběma zeměmi k nevyhnutelné roztržce. „Jestli se k nám vaši soudruzi rychle nezačnou chovat s respektem, budeme si muset začít hledat obchodní partnery někde jinde.“ Uzavřel roztrpčený monolog sovětský komisař.
„Od doby, kdy mě Gorbačov jmenoval do funkce, jsem v podstatě od základů překopal celý svůj resort.“ Svěřil se otci mladý ministr. „Nahradil jsem staré byrokraty ve vedení velkých chemiček odvážnými experty.“ Uvedl, že celá řada nových „pěrestojkových“ ředitelů sovětských továren v poslední době navštívila Československo za účelem projednat smlouvy s tradičními dodavateli. „Všichni moji chlapci si bez výjimky stěžovali, že si váš establishment počíná jako feudální panstvo.“ Ministr tvrdě odsoudil normalizační ředitele místních továren za to, že prý zásadně nedodržovali dané slovo. „Při osobním setkání si počínají vlezle, ale za zády se k nám chovají vysloveně sprostě.“ Řekl smutně. „Zatím jsem tu ještě nepotkal nikoho, kdo by s námi jednal poctivě.“
„Nu da. Nemůžu říct, že mě to překvapuje.“ Kýval chápavě hlavou otec. „Doufám, že se neurazíte, když vám připomenu, že to byly právě ruský tanky, kdo tyhle bezcharakterní hajzly v osumašedesátým dosadil k moci.“ Neohroženě se svému výroku zasmál. „Da. Svině zůstane navždy sviní.“ Zdůraznil, že stejní oportunisté, kteří zaprodali náš svrchovaný národ Brežněvovi za hrstku stříbrňáků, si s příchodem Gorbačova najednou začali hrát na největší vlastence, čímž čelili hrozbě sovětské liberální politiky. „Zrádci jsou špatný služebníci.“ Řekl. „Krysy se možná nechaj snadno koupit za vidinu žvance, ale jsou to vždycky ti první, kdo skáčou z potápějící se lodi.“
Když domluvil, u ruského stolu zavládlo trapné ticho.
Pro soudruha Gromkova a ostatní stolovníky zjevně nebylo snadné strávit otcův vlastenecký projev. Zatímco sovětský ministr s filosofickým klidem převaloval doušek bílého vína v ústech, jeho podřízení se mlčky ošívali na židli, jako by je na kůži štípaly blechy.
„Rozumím vašemu pohledu na věc.“ Viktor Ivanov nás k překvapení všech ujistil, že si cení otcovy otevřenosti. „Pravda. Dopustili jsme se v minulosti mnoha hrubých politických chyb, ale nesmíte si myslet, že jsou všichni Rusové stejní.“ Prohlásil s upřímnou lítostí. „Koněčno. Michael Gorbačov se v současné době snaží všechno napravit.“
Pokorná omluva exponenta pěrestojky ve mně nečekaně vyvolala hluboké pohnutí.
„Víme, že Rusové mají spoustu dobrých vlastností a vaše kulturní bohatství má pro lidstvo nenahraditelný význam.“ Máti přispěchala se slovy sympatie. „Nikdy nezapomeneme, že jste pomohli osvobodit Evropu od nacizmu a budeme vždycky obdivovat plody ruského umění a především vaši krásnou literaturu.“ Pochválila Rusko za to, že zplodilo vysoký počet světových autorů a skladatelů.
„Já teď čtu například Vojnu a mír!“ Horlivě jsem se k ní přidala. „Miluju Tolstého!“
„Navěrno.“ Sovětští hostitelé viditelně pookřáli, když slyšeli tolik srdečné chvály. „Připijme si tedy na přátelství našich národů.“ Soudruh Gromkov rodičům dolil skleničky.
„Na našu družbu.“ Prohlásl usmířlivě mladý ministr.
Slovenské obsluze zjevně činilo problém zakrývat narůstající nevraživost za tenkou maskou profesionální úslužnosti při pohledu na čehúnskou rodinku popíjící s nenáviděnými okupanty. Skupina číšníků výhrůžně obklopila dlouhý stůl s kouřícími talíři v ruce, připraveni servírovat hladovým Rusům objednanou večeři.
Dávali nám najevo, že je na čase zvednout kotvy.
„Těšilo nás, že jsme vás mohli poznat. Děkujeme za všechno.“ Máti se zvedla k odchodu. „Připozdívá se. Musíme vyrazit na cestu.“