Poslední mohykán z Vinohrad. Domácí potřeby Kudrnáč přežívají díky generaci věrných
Tohle je příběh o emocích, nástupnictví a byznysu, který mizí před očima. Na nostalgii ale není příliš času, když musíte bojovat s masivní konkurencí, přizpůsobovat se proměně spotřebitelského chování a zároveň nechcete zklamat zákazníky, již k vám chodí už třetí generaci.
Domácí potřeby Kudrnáč jsou fenoménem své čtvrti i města. Pro zboží sem chodí lidé ze sousedství Prahy 2, kde se obchod nachází, ale také zákazníci z Berouna, Hradce Králové či Moravy. Jsou to zahraniční studenti, kteří si sem jdou koupit vybavení do prvního bytu, i babičky, jež přivedou vnučku, aby si „zařídila kuchyň jako člověk“.
Stačí v obchodě strávit hodinu a pochopíte, proč tenhle podnik přežil revoluci, nástup řetězců, e‑shopy i pandemii. Za pultem stojí dva bratři, David a Filip Kudrnáčovi, i jejich dlouholeté kolegyně, kterých si zaměstnavatelé velmi považují a často jejich oddanost firmě zmiňují.
Zákazníci si bratry občas spletou, nejen kvůli podobné postavě, ale také proto, že oba mluví se stejnou laskavostí i humorem, jenž se v rodinných podnicích dědí poměrně často.
Někdy klienti nechávají pozdravovat dokonce jejich otce. Zakladatele byznysu Jiřího Kudrnáče, který zemřel týden před otevřením nové prodejny.
„Když se to stalo, vylepili jsme mu v Budečské parte a zákazníci mu tam nechávali květiny,“ říká Filip a na okamžik ztichne. Dovedete si to představit, mít takový vztah k majiteli obchodu, kam chodíte pro tak základní, v něčem přízemní záležitosti, jako je cedník nebo dětská vanička?
Příběh začíná v roce 1990, kdy budoucí zakladatel rodinné firmy Jiří Kudrnáč pracoval 35 let jako strojvedoucí. Když po desetiletích služby dostal směšnou odměnu v hodnotě tehdy asi 200 korun, rozhodl se odejít. „Řekl svým kamarádům: Kluci, jdu do toho s vámi,“ vzpomínají bratři.
S přáteli tehdy založil truhlárnu, kam každý přinesl, co měl: od nářadí po stroje, psal se rok 1992. Dělali obložení, schodiště, dokonce takové velké zakázky, jako byla ta pro Fortunu. Vše, co vydělali, ale investovali zpět.
Pak přišel okamžik, který všechno otočil: zákazníci se začali ptát po domácích potřebách. Jiří Kudrnáč měl pověst člověka, jenž „sežene všechno“, a tak se sortiment začal překlápět. Nejprve fungovali v malé kočárkárně na Jižním Městě, později v populární prodejně v Budečské ulici.
Truhlárna a obchod se rozdělily, ale tak, jak byste svůj byznys dělit chtěli. Přátelsky, bez dramat, bývalí společníci spolu dál jezdili na dovolené, také truhlárna pod názvem Lignum pořád funguje.
Obchod s domácími potřebami v Budečské ulici na Vinohradech dobře znali. Cesta od tramvaje na poštu vedla právě kolem pultu Kudrnáčových, kde se zastavovali lidé všech generací. „Viděli jsme děti, jak rostou. Přišly nejdřív mladé dívky s bříškem, pak s kočárkem, pak s dětmi, které dnes mají vlastní domácnost,“ říká David Kudrnáč.
Když se po čtvrt století rozhodli přestěhovat, přišel covid i smrt otce. „Byli jsme v takovém presu, že jsme to ani nemohli prožít. Jeli jsme do dvou do rána, v sedm zase zpátky. Týden po jeho smrti jsme otevřeli,“ vzpomíná Filip Kudrnáč.
„Paradoxně covid pro nás nebyl nejtěžším momentem podnikání, ale naopak. Mohli jsme mít pak díky vládním opatřením otevřeno, zažili jsme nájezdy shopaholiků, kterým chybělo nakupování v obchodě a brali, co jim přišlo pod ruku, i ty, kdo začali kvůli zavřeným restauracím vařit doma a chybělo jim náčiní,“ vzpomíná David Kudrnáč.
Podle něj se ale společnost po pandemii rychle oklepala a peníze investuje spíš do zážitků než do své domácnosti. Druhým faktorem je podle obou bratrů současná nejistá geopolitická situace, kdy si výdaje víc rozmýšlíme a máme obavy z budoucnosti.
Těžkostí však zvládli mnohem víc: nástup velkých řetězců a internetových obchodů s levným zbožím z Číny. „I naše zboží odtud pochází, vše si ale pečlivě vybíráme. Nechceme prodávat věci, které za půl roku vyhodíte,“ prohlašuje David Kudrnáč.
Slovo „kurátorský“ byste možná nečekali v souvislosti s hrnci a pánvemi. Ale přesně to Kudrnáčovi dělají, David tráví hodiny v katalozích, jezdí na veletrh do Frankfurtu, hledá výrobce, kteří drží kvalitu a nejsou vidět v řetězcích.
Díky tomu mají v obchodě osm tisíc položek, od retro dětských vaniček, které se už téměř nikde neprodávají, po evropské značky, jež obejdou velkoobchod a jdou rovnou k nim.
Bratři jsou rozdílní, ale dokonale kompatibilní. David je „pultový herec“, jak sám říká, tedy člověk, který ví, co zákazník potřebuje, ještě než to vysloví. Filip je mozek provozu, jenž má na starosti legislativu, účetnictví, web a mnoho dalších detailů.
Jeden bez druhého nefungují, ale také se omlouvají svým rodinám. „Sebrali jsme jim strašně moc času tím, že jsme tady v obchodě. Ale snažíme se jim to vracet, jak to jde,“ říkají s nadějí.
Ve vzduchu visí otázka, jak dlouho jejich byznys může ještě vydržet při náporu celé konkurence. Nyní mají domácí potřeby Kudrnáč obrat ve výši nižších desítek milionů korun ročně.
„Nepřipouštíme si, že bychom měli někdy v budoucnu naši prodejnu uzavřít. Časy jsou teď těžké, ale jsme skromní a věříme, že s kvalitou, osobním přístupem a poctivostí, zákazníci přijdou,“ uvažují.
Na konci rozhovoru pronese David Kudrnáč větu, kterou byste v obchodě s domácími potřebami rozhodně nečekali. „Připadám si jako na divadle. Když přijde zákazník pro pánev, já už vím, kterou si odnese. Ale ne proto, že mu ji chci prodat, ale protože chci, aby byl spokojený,“ uzavírá.
A možná díky tomuto přístupu Domácí potřeby Kudrnáč přežily všechno, co český maloobchod za posledních 30 let potkalo. Protože poslední mohykán se nevzdává.
The post Poslední mohykán z Vinohrad. Domácí potřeby Kudrnáč přežívají díky generaci věrných appeared first on Forbes.