Jako jediný Čech fotí pro světové luxusní hotely. Jak se samouk ze severu vypracoval?
Dříve natáčel amatérská airsoftová videa a působil u policie, dnes Jiří Lízler cestuje po světě a je jediným Čechem a jedním z hrstky fotografů, kteří mají oprávnění fotit pro luxusní hotely značek jako Ritz-Carlton, St. Regis nebo Edition Hotels ze skupiny Marriott. Jak se čtyřiatřicetiletý samouk ze severních Čech dostal až na vrchol světové hotelové fotografie?
Ve čtrnácti letech propadl airsoftu, později se dostal k policii a trénoval se speciálními jednotkami. Vždy ho ale nejvíce bavilo zásahy natáčet. Od videí přešel i k focení.
„Fotil jsem lidi, kteří mě zajímali – tak jsem se dostal například ke Kovymu nebo Jirkovi Královi. Firemní portréty mě příliš nenaplňovaly a zjišťoval jsem, že nejvíce mě baví fotit architekturu,“ vzpomíná čtyřiatřicetiletý fotograf na svoje začátky u snídaně v hotelu W Prague, jehož prostory s objektivem už také důvěrně prozkoumal.
Když vzpomíná na první zakázku, za kterou kdy dostal zaplaceno, vyloví rodák z Jilemnice z paměti benzinku ve Studenci.
Fotografii ve škole nikdy nestudoval, všechny postupy se naučil z YouTube videí a svépomocí metodou pokus–omyl.
„Sledoval jsem videa amerických a britských fotografů, kteří se hodně věnovali i naceňování své práce,“ vypráví. V té době už fotil pro realitní kanceláře a architekty, a když se byznysové principy, které fungují v zámoří, snažil aplikovat v Česku, narazil prý na zdejší realitu, která často neřeší licence a nechápe nastavení cenové hladiny.
V roce 2016 získal Jiří Lízler svou první zahraniční zakázku – a to hned do Kataru. „Byla to reklama pro výrobce minerálních vod Rayyan Water. Našli si mě náhodou na Behance – chtěli krajinu s lidmi podobnou té, jakou jsem měl ve svém portfoliu. A tak jsem tam vyrazil se svou manželkou a kamarádem,“ říká Jiří Lízler.
Když se vrátil, ucházel se o podobné zakázky v českých reklamních agenturách. Ty zaujal jeho přístup k focení lidí.
„Platil jsem si tehdy online lekce Američana Petera Hurleyho věnované portrétu a díky tomu, že se mu moje fotky líbily, jsem dostal certifikaci. A to jsem fotil jen na Canon za třináct tisíc a se světly, která jsem si sám vyrobil,“ říká Lízler s tím, že byl tehdy jediným schváleným fotografem této portrétní platformy v Česku.
Z lidí ale postupně přešel na hotely. „Butikové hotely vyžadovaly perfektní kvalitu, ale také mi dávaly větší důvěru a byly ochotné za náročnější práci zaplatit,“ říká Jiří Lízler. Začínal v Cosmopolitanu a Imperialu a postupně se ozývaly další hotely v Praze. Před covidem měl nafocenou již většinu těch pětihvězdičkových.
„Už od policie jsem zvyklý, že je vždy potřeba mít plán B. A různé výzvy mě baví i na focení. U nových hotelů před otevřením polovina věcí ještě nefunguje, u těch, co jsou v plném provozu, bývají oříškem hosté, jejichž pohodlí nesmí focení narušit,“ říká fotograf, který se dokázal úzce vyprofilovat právě díky tomu, že konkurence se podle něj takovým výzvám spíše vyhýbá.
Dnes cestuje po celém světě a fotí luxusní resorty na Mauriciu, v Saúdské Arábii, Ománu nebo Jordánsku a za svou práci sbírá jedno ocenění za druhým.
Cesta za tímto snem odstartovala při focení pro síť hotelů Marriott. Když nafotil ty pražské, zajímal se o to, jak by se dostal do zahraničí, a narazil na odpověď, že není „approved“ – tedy certifikovaným fotografem pro tento hotelový řetězec.
Respektive jeho šestnáct brandů, z nichž každý má na focení jiné požadavky, které musejí přesně odpovídat identitě dané značky. „Jde i o detaily, kde stojí židle nebo jestli jsou tam správné čerstvé květiny,“ říká Lízler. Do té doby podle něj tuto výsadu mělo jen pár lidí ze zahraničí.
Dostat se na seznam fotografů, kteří mají oprávnění fotit po celém světě, nebylo lehké. Roli jistě hrála i Lízlerova povaha a jeho odhodlání. Rozhodl se, že chce do tohoto uzavřeného okruhu, který z velké části tvořili šedesáti- i sedmdesátiletí fotografičtí matadoři, patřit také.
„Chtěl jsem být prvním v Česku a to se povedlo. Byl jsem ve správný moment na správném místě se správným portfoliem,“ tvrdí. Aby se osvědčil, celý rok strávil tím, že cestoval po světě na vlastní náklady.
„Řekl jsem si, proč by to měli dělat jen Němci nebo Britové, když já to umím taky,“ ohlíží se fotograf. Na základě těchto fotografií pak mohl získat schválení. „Hodně v tomto směru vděčím Alexi Bowdenovi, který má v síti Marriott fotografy na starosti pro oblast Evropy, Středního východu a Afriky. Dal mi jednu z prvních příležitostí se ukázat a od té doby spolupracujeme,“ vzpomíná Lízler.
Být na seznamu ale ještě neznamenalo automaticky dostávat zakázky. Ve světové konkurenci se Lízler prosadil díky tomu, že zachránil „fuck-up“ kolegy, který fotil jeden z projektů na Středním východě.
„Ty fotky nešly použít. Jel jsem to přefotit na vlastní náklady, abych ukázal, že to umím lépe,“ vzpomíná na milník ve své kariéře, díky němuž začal dostávat ty nejlukrativnější zakázky. A když se dozvěděl, že existuje značka hotelů, pro kterou fotí jen jediný člověk na světě, stal se tím druhým. Od loňska tak smí oficiálně fotit i butikové hotely Edition.
95 procent Lízlerovy práce nyní tvoří zahraniční zakázky. Většinou cestuje s manželkou nebo s asistentem, jen loni takto navštívili 27 zemí světa, některé opakovaně. „V příštích dnech mě čeká Itálie, Chorvatsko nebo Singapur,“ vyjmenovává fotograf.
Jeho loňský prosinec například vypadal takto: „Letěli jsme s asistentem do Kapského Města, přímo tam odsud jsem přelétal do Saúdské Arábie, pak jsem si na dva dny zaletěl domů na vánoční besídku dcery, po ní odletěl do Jordánska a vracel jsem se domů dva dny před Štědrým dnem.“
O dobré fotce rozhoduje podle Lízlera mnoho faktorů, které ji limitují. Především musí odpovídat brandovému manuálu daného hotelu. „Fotky z Sheratonu musejí vypadat úplně stejně, ať jsou focené v Praze, Bratislavě, nebo ve Stockholmu,“ říká Lízler.
Musí tak uspokojit vedení hotelu, marketingové oddělení celé značky a obhájit si svou práci u někoho, kdo sedí na druhém konci světa a netuší, jaké byly při focení na místě problémy.
„Musím pracovat s tím, co tam je, a vybrat minutu z celého dne, kdy je nejlepší světlo. Dost často přeskládávám nábytek, ale používám jen ten, který tam skutečně je, aby host, který si pokoj bookuje, dostal skutečně to, co viděl na fotografii. Nemůžu si vymýšlet věci, které tam nejsou,“ říká fotograf.
Často fotí nové hotely těsně před otevřením, kdy přijede na místo o den dva dříve, aby prozkoumal vhodné lokace a podmínky pro focení. „Padesát procent mé fotografie tvoří dobrá produkce a plánování. Dalších třicet focení a zbytek postprodukce,“ říká Lízler.
Když však fotí za plného provozu, nemůže si dovolit hosty omezovat. „Když vím, že v bazénu bude nejlepší světlo v osm ráno, musím tam jít i v dobu, kdy tam jsou lidé. Nemůžu jim ale říct, ať odejdou, když si za noc zaplatili třeba dvacet tisíc,“ říká.
Dalšími neočekávanými situacemi jsou například lešení na fasádě, které brání výhledu z okna, nefungující osvětlení nebo uschlé květiny. „Všechny ale zajímá až výsledná fotka a ne to, že na místě něco nefunguje. Já jsem se zapsal tak, že dokážu problémy řešit, a když to nejde, tak alespoň schovat,“ směje se Lízler.
V padesátistupňovém vedru je třeba počítat se zamženými čočkami a správně si vše předem připravit. Pokropit dřevěný chodník, aby nevypadal moc vybledle, podložit lehátka v písku kameny, aby stála rovně. Pokud zrovna fouká a není žádoucí, aby to bylo znát na hladině bazénu, je třeba nastavit dlouhou expozici. A také sehnat ty správné květiny, které brand manuál hotelu vyžaduje, ač v dané lokalitě nejsou k dostání.
Nejdůležitější je podle Jiřího Lízlera na hotelových fotografiích především architektura, ačkoli řada hotelů ráda propaguje lifestyle a dává důraz na lidský element. „Ne každý chce ale vidět, jak v pokoji, který si bookuje, leží na fotce v posteli někdo jiný,“ vysvětluje fotograf, který navštívil stovky nejluxusnějších hotelů po celém světě a v rámci své práce spí v pokojích, které běžně stojí i osm až tisíc eur za noc.
A jaké jsou jeho tipy na výběr těch nejlepších? „Nejdůležitější je soukromí, kvalitní postel a dobrá snídaně. Servis a experience z podstaty své práce nehodnotím. Mohu ale říct, že pražské hotely dokážou nabídnout západní kvalitu za východní peníze,“ říká Lízler. Z hotelů v Česku si prý oblíbil například Kingscourt, z těch světových doporučuje například resort Al Maha v přírodní rezervaci kousek od Dubaje.
Na snímcích musí umět fotograf zdůraznit takzvané USP, tedy „unique selling points“ daného resortu nebo hotelového brandu. Zmiňovaný Al Maha chtěl například zdůraznit výhled do přírody z terasy restaurace. „Musel jsem vytipovat nejlepší světlo. Museli jsme vyklidit terasu, poskládat nábytek nanovo, nastavit kameru a čekat,“ říká Lízler.
Práce na jedné fotografii mu zabere prý zhruba tři hodiny, snímek skládá vrstvu po vrstvě. „V dálce jsem viděl, že se tam pasou oryxové, a chtěl jsem je do fotky dostat. Byli více napravo, tak jsem je nafotil na druhý foťák a přidal pak do první fotografie,“ vysvětluje svůj přístup, který trochu připomíná puzzle. Vždy musejí složit dohromady ale jen takový moment, který reálně existuje, jen v situaci, kdy se fotí, zrovna nenastal.
Do budoucna by se Jiří Lízler rád dostal se svým fotoaparátem i více za hranice regionu EMEA, který zahrnuje Evropu, Střední východ a Afriku, kde nyní fotí nejvíce. Lákala by ho Amerika i Asie. Z dalších hotelových značek má pak „spadeno“ třeba na One&Only nebo Aman.
K tomu příležitostně pokračuje v podcastu Fotka jako řemeslo, který během covidu rozjel se svou ženou. Je určen především pro fotografy, kteří se chtějí zlepšovat ve své práci. Umělecká fotografie ale Jiřího Lízlera příliš neláká: „Nerozumím jí, nevidím v takových snímcích význam ani příběh. Vidím věci takové, jaké jsou, a vím, jak je vyfotit, aby vypadaly co nejlépe i přes bariéry, které mě v tom omezují,“ shrnuje svůj přístup.
The post Jako jediný Čech fotí pro světové luxusní hotely. Jak se samouk ze severu vypracoval? appeared first on Forbes.