Už DiCaprio nastavuje zrcadla? Jednu bitvu za druhou vedou v novém filmu karikatury
Svět musí ve zprávách chtě nechtě sledovat, jak v Americe probíhá jedna bitva za druhou, jejíž kulturní války vycpané identitárními půtkami jsou bohužel tím nejúspěšnějším vývozním „artiklem“ poslední doby. Nový snímek Paula Thomase Andersona tyto spory využívá, nikam se od nich ale neodpíchne.
Když začnete film pohledem na detenční středisko pro migranty zadržené kdesi u americko-mexické hranice, které o chvíli později vysvobozuje parta revolucionářů, vyvoláte jistá očekávání. Že se snímek bude nějak vyjadřovat k současné politice, možná k ní formulovat nějaké stanovisko, vysílat poselství.
Část diváků zajásá, že se hned může něčeho chytnout, že zkrátka sleduje cosi „prudce aktuálního”, část se naopak začne bát, že takové reálie film příliš zatěžkají. Zpolitizují.
O tom, co je záměrem tvůrců očekávané Jedné bitvy za druhou, lze dle jejich vyjádření pochybovat. Leonardo DiCaprio, představitel Boba, jednoho ze zmíněných krajně levicových aktivistů, ostatně v rozhovorech k novému filmu říká, že novinka naší polarizované společnosti „nastavuje zrcadlo“.
To režisér Paul Thomas Anderson, proslavený filmy Hříšné noci, Magnolia nebo Až na krev, chápe podle svých slov umění jinak, když například v interview pro The Los Angeles Times podotýká, že mu záleží hlavně na postavách, takže by se jeho thriller, volně inspirovaný knihou Městečko Vineland, mohl odehrávat kdykoli a kdekoli.
A skutečně – první minuty Jedné bitvy za druhou dokazují, že Anderson je příliš schopný tvůrce, než aby vysekl plochou agitku, když okamžitě vtahuje do formálně vybroušené akce. Ta vzrušuje očekáváním, podobně jako se do poťouchle sexuální roviny přesouvá vztah mezi jednou z aktivistek a armádním plukovníkem v podání Seana Penna, který jde celé skupině po krku.
Bude skrze jejich vztah Anderson vyprávět o tom, jak se progresivisté a konzervativci ve svých půtkách navzájem „potřebují“, podobně jako neustále labužnicky znejišťoval vztahovou dynamikou mezi módním návrhářem a jeho schovankou ve svém mistrovském díle jménem Nit z přízraků?
Když pak revolucionářka skupinu zradí a uteče od DiCapriova Boba, jemuž porodila dceru, odpíchne se od toho Anderson k provokativnímu náhledu na politický aktivismus, který přitahuje samolibé, narcistní typy, jakkoli rozumují o síle „získané“ rodiny svých soukmenovců?
Odpověď na všechny otázky, které vás během skvělé první půlhodiny napadají, je bohužel „ne“. Když Jedna bitva za druhou „o šestnáct let později“ skutečně začne, ukáže se, že je opravdu jen o souboji revolucionářů a nacionalistů, v němž není místo pro větší rafinovanost nebo subtilnost, protože veškeré karty jsou jasně rozdané a bez jakýchkoli překvapení hned i odhalené.
Výsledkem je tak souboj karikatur, kdy tou největší je Pennův šklebící se plukovník, který pátrá po Benovi a jeho dceři po celých Státech se stejnou urgencí, jakou chce patřit do tajné skupiny mocných rasistů. Jediné „hloubky“, které ve stěžejní scéně s ním Anderson dosáhne, je klišé, jež spojuje krajní pravici se skrývanou homosexualitou.
Lépe na tom není ani DiCapriův Bob, jehož Anderson nechává dlouhé minuty v odrbaném županu panikařit, když se kvůli své zapomnětlivosti nemůže dovolat dávným přátelům z řad aktivistů, kteří by mohli pomoci v hledání dcerky. Neurotický loser je vlastně kombinací výkonů z jeho předchozích snímků Zabijáci rozkvetlého měsíce a K zemi hleď!.
Druhému jmenovanému se Jedna bitva za druhou svým satirickým ostnem, jenž píchá na vždy očekávaná místa, přibližuje možná víc, než by bylo záhodno. Anderson ale naštěstí oplývá filmařskou virtuozitou, která se ozve vždycky ve chvíli, kdy takřka tříhodinový snímek naplněný konstantním úprkem začne být repetitivní až moc.
V produkčně velkorysém aranžmá tak upoutá zejména finální automobilová honička, která si v kopcovitém terénu mistrně pohrává s perspektivou, jen aby na jejím konci pohyb kamery na postavu ukrytou u krajnice využil zvuku skřípějícího štěrku. Lahoda, které bere dech nepředvádivým způsobem, což nelze tak úplně říct o soundtracku Jonnyho Greenwooda, jehož disharmonické klavírní plochy nevědí, kdy skončit.
Andersonova novinka se tak v jeho impozantní filmografii řadí k těm slabším, což stvrdí i bojácné finále, které musí dát jedné ze stěžejních postav šanci na smířlivé rozhřešení, když už by mohla být v něčem aspoň trošičku kontroverzní. Jedna bitva za druhou tak vlastně přesně v duchu svého názvu končí tam, kde začala.
The post Už DiCaprio nastavuje zrcadla? Jednu bitvu za druhou vedou v novém filmu karikatury appeared first on Forbes.