S Olgou Havlovou jsme Čechy učily charitu, vzpomíná první dáma filantropie
První dáma české filantropie Božena Jirků se charitativní činnosti věnuje přes třicet let, přesto ji štědrost, jakou Češi v posledních letech prokázali, překvapila.
„I v krizi v roce 2008 nám dárcovství stouplo z třiceti na šedesát milionů ročně, vůbec jsem to tehdy nechápala,“ vzpomíná.
Jirků, která se opakovaně objevuje v našem žebříčku nejvlivnějších žen, minulý měsíc po jednadvaceti letech skončila na postu ředitelky Nadace Charty 77 a přesunula se do čela správní rady. Na pozici ji nahradila novinářka a bývalá moderátorka České televize Jolana Voldánová.
„Nadaci neopouštím, jsem s ní stále spojená takřka pupeční šňůrou, ale její vedení po tolika letech ráda předám Jolaně,“ přiznává Jirků.
V současnosti má nadace, která patří co do objemu rozdělených prostředků k největším u nás a jejímž stěžejním projektem je Konto Bariéry, asi čtyřicet tisíc pravidelných dárců. Od nich jen loni získala dvacet milionů korun.
Pravidelní dárci jí neubývají ani v důsledku ekonomické krize. „Je možné, že si lidé v takové chvíli vyberou jednu organizaci, které věří, a ani v krizi ji nepřestanou podporovat. A my jsme opravdu solidní a u lidí jsme dobře zapsaní,“ vysvětluje Jirků.
Rekordní sumy, které Češi darovali při událostech jako pandemie, tornádo na jižní Moravě nebo válka na Ukrajině, Jirků překvapily. Nadace Charty 77 loni spustila například pomoc pro uprchlíky v rámci Fondu Ukrajina.
Fórum dárců odhaduje, že loni Češi na dobročinnost přispěli celkem čtrnácti až patnácti miliardami korun. To je o tři miliardy více než loni, kdy padl rekord 11,9 miliardy. V konečné částce jsou zahrnuty dary individuálních dárců, firem, nadací a fondů.
„Sama jsem si trochu říkala, že třeba bude těžší doba, ale v naší nadaci se to vůbec neprojevilo,“ dodává Jirků k rekordní české pomoci. Ředitelka Fóra dárců Klára Šplíchalová zároveň upozorňuje, že zejména menší organizace odliv dárců v důsledku ekonomické krize pociťují.
„Velké renomované organizace typu Nadace Charty 77, které jsou celorepublikově známé, mají masivní podporu. U menších, regionálních organizací ale vidíme, že firemních či individuálních dárců ubývá. Pokles eviduje celkově čtyřicet procent organizací,“ uvádí Šplíchalová.
„Z absolutních čísel to tedy zatím tolik vidět není, ale když se podíváme pod povrch, vidíme, že pro některé charity není situace úplně jednoduchá,“ připomíná.
Případ Nadace Charty 77, potažmo Konta Bariéry, je ale jiný. Konto Bariéry je nejdéle existující veřejnou sbírkou v Česku, která má jméno po celé republice. Funguje od devadesátých let, kdy u jejích začátku stála i Jirků.
Těsně po sametové revoluci ji s nabídkou práce oslovil disident František Janouch, který Nadaci Charty 77 založil v roce 1978 ve Švédsku. Jirků do té doby působila v Československé televizi, kam si jednou jako hosta přizvala právě Janoucha.
Vůbec prvním a dodnes jedním z nejznámějších projektů nadace byla sbírka Konto Míša z roku 1992. Lidé z celého Československa se masivně skládali na pomoc tehdy dvanáctiletému Michalovi Budínskému – a podařilo se vybrat sto milionů korun na koupi gama nože.
„S nápadem na sbírku na Leksellův gama nůž přišel František Janouch. Ke sbírce jsme jako partnera přizvali i Olgu Havlovou, nic takového tu tehdy nebylo,“ vzpomíná Jirků.
„Vždycky říkám, že jsme s panem Janouchem a paní Havlovou učili zemi charitu,“ míní Jirků. Tehdy přitom neexistoval ani zákon o veřejných sbírkách.
Na Konto Míša navázalo zmíněné Konto Bariéry, které má dnes široký záběr a pomáhá třeba i charitativním během Run and Help. Za osm let jeho konání se vybralo devět milionů korun a pomohlo desítkám zdravotně postižených lidí.
Jak vlastně vedení tak velké nadace probíhá? Podle Jirků to sice není řízení atomové ponorky, ale přesto má nadace velmi silnou zodpovědnost – rozhoduje o osudech lidí.
„Obrací se na nás spoustu lidí a musíme umět prověřit, jestli je to pravdivý příběh, jestli ho třeba předat jiné organizaci nebo se tím budeme zabývat my. Ručíme za peníze, které vybereme od dárců, a dárci spoléhají na to, že s jejich penězi naložíme správně,“ zdůrazňuje Jirků.
Na konci jsou díky tomu většinou šťastní lidé – nebo alespoň o něco šťastnější. „Vždycky říkám, že člověku pomůžeme, ale ne tak, abychom dokázali jeho handicap odstranit, ten stále zůstává. Život ale dokážeme hodně zlepšit,“ věří.