Indiana Jones naposledy práská bičem. Není to tak hrozné, jak říkali v Cannes
Když jsem se nedávno znovu podíval na dvaačtyřicet let staré Dobyvatele ztracené archy, překvapil mě jeden zdánlivý detail, který jsem si před mnoha lety, když jsem viděl film poprvé, ani nemohl uvědomit. Totiž jak je tohle první dobrodružství Indiana Jonese prostorově nenáročné, úsporné a přitom velkolepé způsobem, jaký ze současných blockbusterů neznáme.
Indy, Sallah, Marion a nacisté se nejpodstatnější část filmu nacházejí pouze na jednom káhirském pohřebišti, kde režírující Steven Spielberg postupně inscenuje svoje atrakce, přičemž využívá všech zákoutí oné lokace, kde se někde skrývá Archa úmluvy.
Nejprve se ocitáme ve městě, poté kopeme vedle něj, abychom uvízli pod ním s hady a mumiemi. Když se vyškrabeme zase na povrch, čeká nás bitka v táboře nacistů a velká automobilová honička. Všechno šlape dokonale.
Střih do roku 2023. Dneska se velkofilmy rozkročí klidně přes několik kontinentů, paradoxně v nich ale ani jedna lokace nepůsobí skutečně hmotným a plastickým dojmem, protože je často modelována před green screenem v ateliéru.
Když už se v ní něco děje, kašle se na prostorovou kontinuitu i návaznost akčních kousků, takže všichni zúčastnění působí trochu jako figurky hopsající ve fotorealistickém animáku. Asi už tušíte, že tohle bude tak trochu případ i poslední štace slavného archeologa.
Nejde jen o úvod nového filmu Indiana Jones a nástroj osudu, kde Indyho potkáváme ve vosím hnízdě, v jakém se už ocitl vícekrát, totiž na hradě plném nacistů, kteří na konci války balí artefakty pro führera.
Harrison Ford je v této sekvenci digitálně omlazený, což na plátně vypadá tak, že má umělý obličej připevněný na tělo mladšího dubléra. Nevypadá to sice jako v Polárním expresu, když má však mimika pracovat rychleji, velmi snadno je vidět, že jde prostě o animovanou tvář.
Když se také později již velmi skutečně vrásčitý Indy pouští do honičky v Tangeru, tuk-tuky sice demolují město, zároveň to v sobě nemá příliš řemeslné vynalézavosti, je to celé rutinní – přitom tvůrci vědí, že hravost nestojí miliony.
Vzpomínáte třeba, jak při podobné naháněčce v Dobyvatelích dva poskoci schovali Marion do obřího koše a pak s ní cupitali uličkami? Nebo jak přehledná byla v každou chvíli jízda důlními vozíky v Chrámu zkázy? Tady však akcent na detail, jenž by umocnil celek, absentuje.
Nový film již nerežíroval Spielberg, ale James Mangold. Hrdinu potkáváme v době, v níž Spojené státy zrovna došláply na Měsíc. Slovutného profesora ale překvapí jeho dávný nepřítel, jenž má po válce nečekanou roli, stejně jako hubatá kmotřenka Helena, jež sbírá starožitnosti ze zištných důvodů. Než se naděje, už cválá newyorským metrem na koni a vydává se hledat takzvané Archimédovo soukolí. Co umí, vám prozrazovat nebudu, postavy to opakují co pět minut.
Nechci ale lacině psát, že je tenhle Indy senilní, protože to není pravda, navíc se nedá říct, že by se Fordův věk dal kromě úvodní válečné pasáže nějak zakrýt. „Klobouk tě dělá mladším. Tak o dva roky,“ dobírá si ho ostatně Helena, již hraje komička Phoebe Waller-Bridge známá ze seriálu Potvora.
Je sice sympaticky hubatá, rozhodně však nezastiňuje osmdesátiletého Forda, pro něhož jde v nejslavnější roli o poslední rodeo. A právě to nakonec dodává dvouapůlhodinovému snímku s astronomickým třísetmilionovým rozpočtem sílu.
Z výše zmíněného i prvních ohlasů z festivalu v Cannes by se mohlo zdát, že jde o katastrofu, tenhle dědek se však zberchá v poslední čtvrtině, již se v trailerové kampani podařilo nepropálit.
Nebudu ani naznačovat, co se ve filmu stane, má to v sobě však odvahu, sebevědomí i nestoudnost, kvůli čemuž to může být řadě diváků k smíchu, zároveň to ale konečně a na poslední chvíli naplňuje kvality, které si s Indym spojujeme. A úplný závěr je doják roku. Tak děkujeme!