Retro: Zjednodušený příklad
1. 12. 2012
Podnětem k napsání tohoto článku byl, jak se to občas stává, jeden diskusní příspěvek, se kterým se vnitřně ztotožňuji, jenž jsem mírně obsahově upravil a dal mu širší záběr a přesah. Navazuje na můj dřívější článek o Marxovi a pokouší se zjednodušeně postihnout určitou vývojovou tendenci a naznačit zjednodušené východisko.
Představme si, ekonomický subjekt vyrábějící televize. (Zde bych opět chtěl připomenout, že nejsem ekonomem a že jde vědomě o značné zjednodušení, kupř. abstrahování od vnitřní příjmové diferenciace poměrně málo početného managementu a správy firmy v poměru ke zbytku zaměstnanců.)
Podnik má 100 zaměstnanců + 1 majitele, vyrobí 4000 TV. Produktivita je tedy 40 TV na zaměstnance. Zisk činí 5 % = převedeno na TV – 200 TV. Tento se dělí v poměru 100 TV pro zaměstnance = na každého zaměstnance 1 prodaná TV, pro podnikatele (investujícího, organizujícího, zajišťujícího odbyt, riskujícího…) zbytek – tedy 100 TV.
Majitel, tlačen vývojem trhu a konkurenčním tlakem, se rozhodl zvýšit efektivitu. Zvětšily se povinnosti a zvýšil výkon zaměstnanců, předdůchodoví (přestárlí“) s „věcným“ břemenem = méně flexibilní s dětmi a postiženými v péči apod. byli propuštěni. Současně podnikatel zakoupil výkonnější vybavení. Všemi těmito opatřeními v úhrnu se zvýšil výkon jednotky o 100 %, tedy výroba dosáhla 8.000 TV. Zavádění vyspělé technologie + ostatní opatření vytěsnily z podniku 50 % = 50 zaměstnanců (50 šlo na dlažbu bez ohledu na jejich závazky vůči rodině, půjčkám, pravidelným platbám…), čímž se zvýšila produktivita na 160 TV/zaměstnanec, tedy o 400 %. Mzdy zůstaly zachovány, tedy na 1 zaměstnance připadá stále finanční částka odpovídající 1 prodané TV (na 50 zaměstnanců tedy 50 TV). Zisk majitele se z částky odpovídající zbytku do 5 % z prodaných 8 000 TV zvýšil ze 100 na 350 TV.
Mezitím někteří nejflexibilnější konkurenti našli na trhu mezeru a přesunuli své výroby do nákladových „rájů“, kde sehnali pracovní sílu ochotnou anebo nucenou pracovat za čtvrtinovou mzdu dvojnásobný počet hodin. Počet zaměstnanců zůstal zachován – 50. Touto operací došlo k navýšení výroby na 16 000 TV, zvýšení produktivity z původních 40 na 320 TV/zaměstnanec (oproti původnímu stavu o 800 %) v nákladovém „ráji“, k propuštění zbytku zaměstnanců v původní firmě v mateřské zemi (nyní narostl podíl propuštěných na 100), poklesu objemu mezd v přepočtu objemu odpovídajícímu 12,5 prodaných TV (stále počítáme s 5% ziskem) a ke zvýšení podílu majitele na zisku na 787,5 TV. (pro jednoduchost a názornost zde abstrahuji od pohybů cen TV na trhu a pod.) Výsledek: Z původního podílu zaměstnanců na zisku ve výši 50 % došlo ke snížení jejich podílu na nepatrný zlomeček a došlo k extrémnímu = „nesouměřitelnému“ nárůstu podílu zisku majitele. Současně došlo k nárůstu nezaměstnanosti v původní zemi, poklesu koupěschopnosti bývalých zaměstnanců – nyní nezaměstnaných, případně odkázaných na sociální dávky – zvýšil se tlak na státní rozpočet – kapitolu sociálních věcí. Koupěschopnost zaměstnanců ve výrobních „rájích“ je zanedbatelná, navíc se zvýšil objem výroby a tím i potřeba prodat zvýšený objem zboží. Jediná skupina s vysokou koupěschopností, která narostla, jsou podnikatelé (pro zjednodušení abstrahuji od skupiny státních úředníků, politiků, finančníků – která spolu s velkými podnikateli) tvoří pouze nepatrný podíl populace. Tato nepočetná skupina nedokáže absorbovat v tržním koloběhu vytvořené hodnoty. (V článku o Marxovi bylo psáno o dočasném východisku v životě na dluh ve formě půjček).
Co se stalo dál: Podnikatelé, kteří zůstali v bývalé mateřské zemi, tlačili na snížení svých daní (daňové pobídky, optimalizace…), kterými se původně podíleli na chodu sociálního státu, veřejných služeb, financování potřeb státu apod. s tím, že v opačném případě budou následovat své flexibilní kolegy do daňových a nákladových „rájů“. Stát čelící potenciální hrozbě zvýšené nezaměstnanosti a vzrůstu sociálního napětí splnil jejich očekávání, čímž podstatně snížil své příjmy a začal škrtat.
Velcí podnikatelé buďto „optimalizovali“ daňové náklady v daňových „rájích“, anebo jim byly sníženy (odpuštěny) daně v mateřské zemi, byly jim dány daňové pobídky… Aby to moc nebilo do očí a částečně se řešila svízelná situace jejich malých konkurentů byl zaveden systém daňových vratek. Tím došlo k tomu, že se zvýšil podíl nepropuštěného zbytku zaměstnanců na financování státu, jeho veřejných služeb, sociálních systémů. Stát je nucen si ve svízelné situaci stále víc půjčovat u institucí přepůjčujících peníze movitých jedinců, případně prodejem dluhopisů zapojovat přebytečné nevyužité peníze astronomicky rychle bohatnoucích podnikatelů (viz náš uvedený případ) do tržního koloběhu. Pauperizovaní zaměstnanci (od zvyšování cen surovin, pokusů vlády krýt výpadky příjmů zvyšováním daní, zaváděním poplatků… jsem rovněž v našem příběhu kvůli zjednodušení abstrahoval), biti ze všech stran jsou navíc nuceni sanovat ze svých daní i státní dluhy.
Je evidentní, že takováto situace je dlouhodobě neudržitelná.
Jaké zjednodušené modelové řešení se nabízí? Pokusme se vstoupit do děje na samotném začátku našeho příběhu, kdy začalo docházet ke zvyšování efektivity výroby. Tehdy 50 % zaměstnanců přišlo o práci a mzdu, stalo se nekoupěschopnými a zbytku narostly pracovní povinnosti a moc si finančně nepomohl, pokud vůbec. Zjednodušené řešení by bylo následovné. Pracovní doba se sníží na polovic, práce zůstane uchována pro všechny. Mzda zůstane zachována na stávající úrovni. Podstatně se zvýšil akorát zisk majitele. Spokojeni jsou všichni, sociální smír je zachován, koupěschopnost obyvatel taky, společnost blahobytu se prohlubuje, kapitalismus obrazně řečeno utopicky směřuje ke „komunismu“.
Otázkou je, kdo by takový model dokázal zavést a prosadit v život.
PS: Toto je patrně poslední z mých článků zveřejněných na internetu po ukončení mého dlouholetého diskusního působení. Pakliže bych se ještě někdy pokusil nějaký zveřejnit, byl by to výlučně pokus obecně analytický, resp. hodnotící vývoj, případně zkoumající možná řešení.