Proč Spojené státy spěchají uzavřít mír s Talibanem?
23. 11. 2018 facebook autorky a FTV Prima
Škatulata se rozhýbala. První listopadový den vrchní velitel amerických jednotek v Afghánistánu, generál Austin Miller, prohlásil, že „tohle se vojensky vyhrát prostě nedá“. O týden později se v Moskvě konala mezinárodní konference o Afghánistánu, které se zúčastnil i Taliban. Je sice dál na ruském seznamu teroristických organizací, ale vrcholní ruští politici se na společných fotkách s jeho zástupci nadšeně usmívají.
A o pár dní později zvláštní čínský vyslanec Jao Ťing na dalším z řady trilaterálních jednání s Pákistánem a Afghánistánem konstatoval, že se právě Kábul může „stát mostem, který umožní lepší propojení východní, jižní a střední Asie“.
Když k tomu nyní Trumpův zvláštní vyslanec pro vyjednávání s Talibanem jakožto dlouholetý kariérní diplomat afghánského původu Zalmay Khalilzad vyjadřuje „opatrný optimismus“, že by mírová dohoda mohla být uzavřena ještě „před 20. dubnem příštího roku“, je jasné, že se opravdu „něco děje“. A proč zrovna ono konkrétní dubnové datum?
Zkorumpované hlasování bez reálného smyslu
To by se totiž v Afghánistánu teoreticky měly konat prezidentské volby, ale i ve Washingtonu, přinejmenším podle Wall Street Journal, dobře vědí, že je to hlasování vždy zcela zkorumpované, bez reálného smyslu a dokonce už není s to ani markýrovat nějakou funkční demokracii, o jejíž budování se Západ posledních více než 17 let v Afghánistánu snaží.
Pokud by se tedy USA mezitím stihly dohodnout s Talibanem, celý ten cirkus by si mohly rovnou odpustit…
KOMENTÁŘ: Co znamenají volby v USA pro svět a Evropu? Přinesou změny k lepšímu?
Vše nyní záleží na Donaldu Trumpovi a jeho nejbližším okolí. Ještě než se stal prezidentem, halasně válku v Afghánistánu kritizoval a dušoval se, že ji ukončí coby naprostý nesmysl. Nicméně souboj s Demokratickou stranou, mainstreamovými médii i vojenskoprůmyslovým komplexem ho vcelku rychle donutil přenechat rozhodování o „pokračujícím Afghánistánu“ na vůli Pentagonu.
Ten je ovšem očividně bezradný: na jedné straně letos shodil na Afghánistán nejvíc bomb za všechny ty roky okupace, ale současně mluví o tom, že tuto válku vojensky vyhrát nelze. Taliban totiž mezitím postupuje na všech frontách.
Jinými slovy, Pentagon zcela reálně připouští legitimitu otázky pádu „svého“ Kábulu. Ne jestli, ale kdy. A z této otázky vyplývá i fakt, že to nejsou USA, kdo si bude moci při „mírových jednáních“ s Talibanem klást podmínky. To už by byla jen cesta do ještě větších pekel.
Malé intermezzo
Faktem je, že o Trumpově pozici po nedávných kongresových volbách se stále hodně diskutuje. Ačkoli jeho republikáni prohráli Sněmovnu reprezentantů, polepšili si v Senátu, a to tak, že si Trump v těchto volbách uprostřed prezidentského mandátu vedl lépe než jeho předchůdci Barack Obama nebo Bill Clinton. Možnost, že by Trump vyhrál i druhý prezidentský mandát, se tím zhmotnila zase o něco víc.
Dosavadní vyšetřování „ruského vměšování“ do amerických voleb zatím – kromě tun palcových titulků a „zaručených“ zpráv – nepřineslo vůbec žádný důkaz. A co víc, nebylo už ani tématem kongresových voleb. Může to být sice zklamání pro české „bojovníky proti Rusku“, ale s tím se už nic nenadělá.
Kongresové volby nicméně znovu ukázaly, že jsou rozhodující domácí témata, což značí, že právě na tomto poli se Trump bude utkávat o svůj další mandát. Pokud tedy bude chtít „vstoupit do dějin“ – a to chce každý americký prezident – bude jistě oslavován, když „vrátí americké hochy z Afghánistánu domů“.
V Afghánistánu již zemřelo přes tři a půl tisíce spojeneckých vojáků
Mnozí demokratičtí politici s tím budou souhlasit, v osmnáctém roce marné války už by opačný názor zněl přece jen až příliš fanaticky.
Příkladem mohou být třeba „naši“ Petr Fiala z ODS nebo nově i prezident Miloš Zeman (a spousta dalších zdejších gaučových válečníků „napříč politickým spektrem“), kteří dál a bez ohledu na realitu zatvrzele opakují, že se „z boje neutíká“. Evropa přitom podle všeho ale může mít jiný názor.
Nerozborné transatlantické vztahy z obamovských časů berou za své a například idea „skutečné evropské armády“, jak ji razí Emmanuel Macron s Angelou Merkelovou, už přestala být tabu. Spolu s ní vyvstávají i další klíčové zájmy Evropy, k nimž pokračující okupace Afghánistánu patřit sice teoreticky může, ale rozhodně nemusí – koneckonců, je to akce USA a jejich NATO, nikoli Evropské unie jako takové.
Závody začaly letmým startem
Zkrátka, podmínky pro ukončení války se zdají být příhodné. Nejspíš i proto má Khalilzad na prosinec naplánovanou cestu do Moskvy, aby domluvil případný společný postup. A k tomu se navíc ještě Donald Trump podle všeho poslední listopadový den na summitu G20 v Buenos Aires setká s Vladimirem Putinem.
Komunikace mezi politiky zodpovědnými za národní bezpečnost obou zemí také funguje, a co víc, neustále sílí…
Afghánistán je přitom – spolu například se Sýrií či Ukrajinou – jednou z oblastí, v níž se geopolitické zájmy obou velmocí střetávají, nicméně právě v Afghánistánu jsou tyto rozpory asi nejmenší a proto i nejsnáze překonatelné. Putin několikrát poukázal na to, že z hlediska Ruska je americká vojenská přítomnost v Afghánistánu pozitivní, neboť do značné míry váže síly, které by jinak mohly destabilizovat střední Asii.
KOMENTÁŘ: A Spojené státy jednají s Tálibánem o odchodu…
I proto Rusko přes své území dlouho umožňovalo transport zbraní a munice pro vojáky NATO v Afghánistánu. Lze předpokládat, že pro stabilizaci Centrální Asie Rusko – se svými regionálními spojenci typu Pákistánu či Íránu - Americe v Afghánistánu pomůže i nyní.
Stačí, když to povede k ukončení konfliktu. A když to bude Washington opravdu chtít. Koneckonců, příkladem mohou posloužit ženevské dohody z roku 1988, které otevřely cestu k sovětskému odchodu z Afghánistánu.
Pokud ale chtějí Spojené státy uzavřít mír s Talibanem do příštího dubna, může být za tímto spěchem i jiný motiv. Pro Čínu je Afghánistán obří zásobárnou takřka nedotčeného surovinového bohatství a jako takový je i pevnou součástí Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru (CPEC). Peking se ho snaží prosazovat už roky a čínští činitelé vyjednávají s Talibanem při každé možné příležitosti. Mají totiž v kapse jasný trumf:
Čína je v zásadě jediným hráčem, který se může domluvit se všemi ostatními hlavními silami -s Talibanem i Kábulem, rebely ze Severní aliance, s Íránem, Ruskem, Pákistánem, Saúdy, Tureckem i Střední Asií…
Závody o to, kdo se domluví s Talibanem jako první, už započaly. Letmým startem.
„Odstartovaly závody o to, zda se s Talibanem jako první domluví Washington, Moskva nebo Peking," píše ve svém dnešním komentáři Tereza Spencerová.
Škatulata se rozhýbala. První listopadový den vrchní velitel amerických jednotek v Afghánistánu, generál Austin Miller, prohlásil, že „tohle se vojensky vyhrát prostě nedá“. O týden později se v Moskvě konala mezinárodní konference o Afghánistánu, které se zúčastnil i Taliban. Je sice dál na ruském seznamu teroristických organizací, ale vrcholní ruští politici se na společných fotkách s jeho zástupci nadšeně usmívají.
A o pár dní později zvláštní čínský vyslanec Jao Ťing na dalším z řady trilaterálních jednání s Pákistánem a Afghánistánem konstatoval, že se právě Kábul může „stát mostem, který umožní lepší propojení východní, jižní a střední Asie“.
Když k tomu nyní Trumpův zvláštní vyslanec pro vyjednávání s Talibanem jakožto dlouholetý kariérní diplomat afghánského původu Zalmay Khalilzad vyjadřuje „opatrný optimismus“, že by mírová dohoda mohla být uzavřena ještě „před 20. dubnem příštího roku“, je jasné, že se opravdu „něco děje“. A proč zrovna ono konkrétní dubnové datum?
Zkorumpované hlasování bez reálného smyslu
To by se totiž v Afghánistánu teoreticky měly konat prezidentské volby, ale i ve Washingtonu, přinejmenším podle Wall Street Journal, dobře vědí, že je to hlasování vždy zcela zkorumpované, bez reálného smyslu a dokonce už není s to ani markýrovat nějakou funkční demokracii, o jejíž budování se Západ posledních více než 17 let v Afghánistánu snaží.
Pokud by se tedy USA mezitím stihly dohodnout s Talibanem, celý ten cirkus by si mohly rovnou odpustit…
KOMENTÁŘ: Co znamenají volby v USA pro svět a Evropu? Přinesou změny k lepšímu?
Vše nyní záleží na Donaldu Trumpovi a jeho nejbližším okolí. Ještě než se stal prezidentem, halasně válku v Afghánistánu kritizoval a dušoval se, že ji ukončí coby naprostý nesmysl. Nicméně souboj s Demokratickou stranou, mainstreamovými médii i vojenskoprůmyslovým komplexem ho vcelku rychle donutil přenechat rozhodování o „pokračujícím Afghánistánu“ na vůli Pentagonu.
Ten je ovšem očividně bezradný: na jedné straně letos shodil na Afghánistán nejvíc bomb za všechny ty roky okupace, ale současně mluví o tom, že tuto válku vojensky vyhrát nelze. Taliban totiž mezitím postupuje na všech frontách.
Jinými slovy, Pentagon zcela reálně připouští legitimitu otázky pádu „svého“ Kábulu. Ne jestli, ale kdy. A z této otázky vyplývá i fakt, že to nejsou USA, kdo si bude moci při „mírových jednáních“ s Talibanem klást podmínky. To už by byla jen cesta do ještě větších pekel.
Malé intermezzo
Faktem je, že o Trumpově pozici po nedávných kongresových volbách se stále hodně diskutuje. Ačkoli jeho republikáni prohráli Sněmovnu reprezentantů, polepšili si v Senátu, a to tak, že si Trump v těchto volbách uprostřed prezidentského mandátu vedl lépe než jeho předchůdci Barack Obama nebo Bill Clinton. Možnost, že by Trump vyhrál i druhý prezidentský mandát, se tím zhmotnila zase o něco víc.
Dosavadní vyšetřování „ruského vměšování“ do amerických voleb zatím – kromě tun palcových titulků a „zaručených“ zpráv – nepřineslo vůbec žádný důkaz. A co víc, nebylo už ani tématem kongresových voleb. Může to být sice zklamání pro české „bojovníky proti Rusku“, ale s tím se už nic nenadělá.
Kongresové volby nicméně znovu ukázaly, že jsou rozhodující domácí témata, což značí, že právě na tomto poli se Trump bude utkávat o svůj další mandát. Pokud tedy bude chtít „vstoupit do dějin“ – a to chce každý americký prezident – bude jistě oslavován, když „vrátí americké hochy z Afghánistánu domů“.
V Afghánistánu již zemřelo přes tři a půl tisíce spojeneckých vojáků
Mnozí demokratičtí politici s tím budou souhlasit, v osmnáctém roce marné války už by opačný názor zněl přece jen až příliš fanaticky.
Příkladem mohou být třeba „naši“ Petr Fiala z ODS nebo nově i prezident Miloš Zeman (a spousta dalších zdejších gaučových válečníků „napříč politickým spektrem“), kteří dál a bez ohledu na realitu zatvrzele opakují, že se „z boje neutíká“. Evropa přitom podle všeho ale může mít jiný názor.
Nerozborné transatlantické vztahy z obamovských časů berou za své a například idea „skutečné evropské armády“, jak ji razí Emmanuel Macron s Angelou Merkelovou, už přestala být tabu. Spolu s ní vyvstávají i další klíčové zájmy Evropy, k nimž pokračující okupace Afghánistánu patřit sice teoreticky může, ale rozhodně nemusí – koneckonců, je to akce USA a jejich NATO, nikoli Evropské unie jako takové.
Závody začaly letmým startem
Zkrátka, podmínky pro ukončení války se zdají být příhodné. Nejspíš i proto má Khalilzad na prosinec naplánovanou cestu do Moskvy, aby domluvil případný společný postup. A k tomu se navíc ještě Donald Trump podle všeho poslední listopadový den na summitu G20 v Buenos Aires setká s Vladimirem Putinem.
Komunikace mezi politiky zodpovědnými za národní bezpečnost obou zemí také funguje, a co víc, neustále sílí…
Afghánistán je přitom – spolu například se Sýrií či Ukrajinou – jednou z oblastí, v níž se geopolitické zájmy obou velmocí střetávají, nicméně právě v Afghánistánu jsou tyto rozpory asi nejmenší a proto i nejsnáze překonatelné. Putin několikrát poukázal na to, že z hlediska Ruska je americká vojenská přítomnost v Afghánistánu pozitivní, neboť do značné míry váže síly, které by jinak mohly destabilizovat střední Asii.
KOMENTÁŘ: A Spojené státy jednají s Tálibánem o odchodu…
I proto Rusko přes své území dlouho umožňovalo transport zbraní a munice pro vojáky NATO v Afghánistánu. Lze předpokládat, že pro stabilizaci Centrální Asie Rusko – se svými regionálními spojenci typu Pákistánu či Íránu - Americe v Afghánistánu pomůže i nyní.
Stačí, když to povede k ukončení konfliktu. A když to bude Washington opravdu chtít. Koneckonců, příkladem mohou posloužit ženevské dohody z roku 1988, které otevřely cestu k sovětskému odchodu z Afghánistánu.
Pokud ale chtějí Spojené státy uzavřít mír s Talibanem do příštího dubna, může být za tímto spěchem i jiný motiv. Pro Čínu je Afghánistán obří zásobárnou takřka nedotčeného surovinového bohatství a jako takový je i pevnou součástí Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru (CPEC). Peking se ho snaží prosazovat už roky a čínští činitelé vyjednávají s Talibanem při každé možné příležitosti. Mají totiž v kapse jasný trumf:
Čína je v zásadě jediným hráčem, který se může domluvit se všemi ostatními hlavními silami -s Talibanem i Kábulem, rebely ze Severní aliance, s Íránem, Ruskem, Pákistánem, Saúdy, Tureckem i Střední Asií…
Závody o to, kdo se domluví s Talibanem jako první, už započaly. Letmým startem.