Je Česká televize nedotknutelný „stát ve státě“?

(Na snímku autor)
Vrcholem všeho je pak Václav Moravec, kterého je zejména čtyřiadvacítka víc než plná. Až se zdá, že jejím skutečným šéfem je právě on a nikoli jeho šéfové či dokonce i sám ředitel ČT Petr Dvořák.

ČT24 je V. Moravce skutečně přeplněná. Nestačí mu již upadající týdenní Otázky Václava Moravce, kde se často chová spíše jako policejní vyšetřovatel než moderátor a dehonestuje ty, kdo se odmítnou dostavit k výslechu (viz nedávno A. Babiš), nebo měsíčník Fokus Václava Moravce s jejich častými reprízami.

Zřejmě kvůli vlastní popularitě a finančnímu prospěchu na obrazovkách nabízí několikrát denně i upoutávky na regionální zpravodajství či relace o počasí, aj. Jeho vemlouvavý hlas je tak na obrazovkách ČT slyšet od rána do večera. Jakoby mnozí redaktoři a redaktorky regionálních zpráv či počasí nebyli daleko sympatičtější a navíc hezčí než on. Že by byl takový narcis a nechce k tomu pustit nikoho jiného?

Je s podivem, že takovou praxi přehlíží a toleruje i ředitel P. Dvořák. Nebo že by od pana Moravce nebo jeho agentury, o jejímž vlivu se v zákulisí mluví, i on ke svému již tak skandálnímu platu a prémiím dostával nějaké další přilepšení…?

„Čeho je moc, toho je příliš“, praví staré české pořekadlo. A jak se zdá, i pana Moravce a některých dalších redaktorů ČT jsou lidé již přejedeni a některým je z nich i špatně. Stejně tak, jako se už přejedli Jaromíra Soukupa, kterého je přeplněná, a to i různými transparenty, jeho Televize Barrandov. A stejně tak, jako se přejídají „blbouni“, tj. rovněž nakynuté knedlíky, pokud se podávají příliš často….

Až je člověku líto různých politiků, kteří i před nastávajícími volbami, stojí za pultíky jako poslušné slepice na hřadě a jsou redaktory ČT vyvoláváni k mediálnímu „zobu“.

A nemají přitom žádnou jistotu, zda si na ně nevytáhnou nějakou podpásovku nebo podprahový negativní trik.

Protagonisty těchto show jsou, jak jinak, ČT a její moderátoři a nikoliv politické strany a hnutí, jejich politici a jejich programy v oblasti regionální politiky. Tento formát je pro ČT velmi efektní, a ČT si tím jakoby potvrzuje svou vyváženost a objektivitu.

Daleko efektivnější, a to jak z hlediska obsahu i výrobních televizních nákladů by však byly zhruba hodinové návštěvy sídel kandidujících politických stran a hnutí, krátké představení jejich kandidátů a hlavně programu. Hlavní roli by v takovém formátu měly tyto strany a hnutí a nikoli ČT a její moderátoři. Nic takového se však šéfům ČT zřejmě nehodí „do krámu“…..

Svatou pravdu má jeden z našich velikánů Karel Čapek (1890-1938), že „není horší propagandy než ta, která se vnucuje“. Pravdu má i španělský malíř Salvador Dalí (1904-1989), že „dojít k dílu neznamená rozkládat, ale naopak spojovat“. A vnucování propagandy, mj. proamerické či protiruské, i rozkládání společnosti nejrůznějším štvaním má zejména v posledních letech ČT na svém kontě rovněž přespříliš.

ČT se velmi změnila k horšímu zejména po tzv. „spacákové revoluci“ před dvaceti lety, kdy se vlády v ČT za podpory některých politiků zmocnilo prohavlovské „Bratrstvo kočičí pracky“, které ji okupuje dodnes. A je tam zabarikádováno za pomoci utajovaných a zdá se že „neprůstřelných“ smluv, stínových dohod a podpory lidí, například některých členů rady ČT či mnohých umělců, kteří jsou jako pijavice přisáti na její finanční „cecíky“ bohatě dotované všemi občany. I když si ČT ve své namyšlenosti mnohých z nich neváží, pohrdá jimi a působí proti nim….

Nápravu k lepší, vyváženější a objektivnější ČT zejména ve zpravodajství zřejmě může zajistit už jen další, tentokrát „politická revoluce“. Pokud se ovšem politici přestanou ČT bát a nenechají se jí vydírat. Například hrozbou, že nebudou zváni na obrazovku, na které se někteří přímo nadýmají sebevědomím, nebo že je pošpiní pořady typu „Reportéři ČT“ Marka Wollnera nebo „168 hodin“ Nory Fridrichové. Nebo že si je pozve „na kobereček“ dnes již dosti neslavně známý moderátor se zlýma očima a často ironickými škleby Jakub Železný.

Někteří činitelé a redaktoři ČT i sebemenší kritiku odmítají, brání se mimořádnou složitostí své práce, nenahraditelností svých zkušeností a ve své namyšlenosti se i proto za přizvukování svých kamarádů a kolegů považují za jediné schopné ji vykonávat.

Jenže jak pravil již francouzský politik Georges B. Clemenceau (1841-1929): „Hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí“.